Vlkodlak x upír 22

Bylo dvanáct hodin a jedna minuta. Šel jsem s Darenem chodbou, která nás zavede na schodiště a do zahrady. Šli jsme jen malou chvíli, než jsme narazili na první nenasycené žaludky jako byly ty naše. Byla to matka s otcem. Šli ještě pomaleji než my. Popřáli jsme jim krásný den a předběhli je. Za zády jsem slyšel jak se pustili do konverzace, kterou kvůli nám přerušili. Jsem zvědavý, jestli otci řekne, co chystáme.

Šli jsme dál a Daren najednou přidal do kroku. Když jsem vzhlédl před sebe uviděl jsem prince Nerua, jak se stojmo opírá o zeď a když nás zahlédl, tak se něco v jeho pohledu změnilo. Sice se stále neusmíval, ale jeho oči zářili štěstím. Daren se na Nerua usmíval a mával na něj. Pak k němu běžel a princ chytil Darena v podpaží a přitiskl si jej na hrudník. Šel jsem k nim, broukal si a když jsem procházel kolem, tak mi Daren skočil do náruče. Princ bude mít ještě hodně práce dostat ho ode mě. Daren je na mě závislý a ještě dlouho bude.

Šli jsme dál podél chodby a čekal jsem na koho dalšího narazíme. Pak si najednou Daren kýchl a z nosu mu vyletěla dlouhá nudle. Zarazil jsem se. Ještě jsem nikdy neviděl Darena nemocného, a když jsem tak nad ním zamýšlím, není o trošku těžší? Jeho tělo se zaměřuje na růst a bere si všechno, co potřebuje do jeho růstu, proto jeho imunita není tolik odolná vůči nemocem. Musím na něj dávat větší pozor.
Postavil jsem ho na nohy, vytáhl z kapsy kapesník a otřel mu nudli, kterou se zrovna snažil vtáhnout zpět do nosu.

,,Smrkej'', řekl jsem Darenovi a držel jsem mu u nosu kapesník. Ten se na mě zmateně podíval. ,,Vydechuj silně nosem.''

Daren zatnul ručičky a smrkal co mohl. Divil jsem se, že do toho kapesníku neudělal díru. Když byl sopel pryč, tak jsem se na něj usmál, pohladil ho po hlavě a řekl mu, že je šikovný. Neruo nás mezitím dohnal a jemně Darena pohladil po hlavičce. Ten se usmál a chytil ho za ruku. Druhou rukou držel mě a šli jsme na oběd. Samozřejmě tam bude i Shin. A já bych na sobě měl dát najevo, že o něčem vím. Chtěl bych od něj vysvětlení, proč mi nic neřekl...

Vyšli jsme ze dveří a spatřil jsem Shina. Seděl již u stolu a vedle něj jeho krásná budoucí manželka. Podíval se mi do očí, pak je v mžiku sklopil a díval se všude jen ne na mě.

Najednou jsem ucítil jak se na mě Daren pověsil. Pustil i Nerua a držel se mě za kalhoty. Jeho oči zakrývaly vlasy a jeho ústa zatnutá. Věděl jsem, co to znamená. Chytil jsem jej do náruče a utíkal k nejbližšímu jezírku. Při skoku jsem ještě zaslechl, jak na mě matka křičí, co se děje? A pak už jsme se koupali v jezerní vodě. Musím potom poděkovat Lanii, že se tak skěle stará o jezírko. Objal jsem Darena oběma rukama a tlačil jsem jej, co nejvíc k sobě. Najednou mi Daren křečovitě zaryl prsty do rukou. Cítil jsem, jak se Daren pře sám se sebou, aby mi něco nezlomil. Vím jak velká je to bolest, tak jsem ho jen pohladil po hlavě. Daren se na mě podíval a kdybychom nebyli pod vodou, tak by jeho oči ronily jednu slzu za druhou. Pokynul jsem hlavou, zavřel jsem oči a uslyšel jsem, jak mi křupla levá ruka a po chvíli se objevila bolest. Ta druhá naštěstí zůstala vcelku.
Voda v té hloubce byla studená a slunce sem již nedosáhlo. Najednou se ale zbarvila do světle modré a začala se pohybovat. Na dně vznikal vír a všechny rostliny v jezírku se začaly vtahovat do středu víru.

Vlasy se mi stočili kolem Darena a všechnu energii, kterou nyní vypouští do jezírka jsem se snažil absorbovat. Nebo spíše většinu. Kdyby se tak stalo na zemi, tak by to nejspíš někdo nepřežil. Voda navíc napomáhá k lepšímu spojení sil a je živlem, který se řídí podle našeho rozkazu. Vír se čím dál více zvětšoval a Darenova síla rostla.

Darenovo tělo vysávalo sílu z čeho mohlo a protože neroste nepřetržitě, tak se nahromaděná síla musí někdy vypustit. Jinak by Darenovo tělo explodovalo. Je to jen obraný systém těla, který Darena chrání za každou cenu.
Já Darenovu sílu musel vysát do sebe, aby nebylo zničení příliš velké. A navíc bych mu ji pak mohl vrátit, a pak by nebyl tak unavený. Daren se stále držel mé ruky, která byla nejspíš zlomená vejpůl a pohyboval s ní směrem od mého těla, takže po chvíli mi trčela kost z ruky. Bolest byla veliká, ale nechtěl jsem Darena ještě víc psychicky zatěžovat, dost na to, že mi tu ruku zlomil a ví o tom.

Darenova síla byla obrovská, nedokázal jsem do sebe vysát ani půlku, ale stačilo to na to, aby se vír po chvíli uklidnil a Daren s ním. Jeho ručičky se do mě přestaly zarývat. Měl zavřené oči a vypadal, že spí. Podíval jsem se na svoji levou ruku, kterou jsem už neovládal a necítil. Bylo to ještě hroší, než jsem si myslel. Moje levá ruka se pomalu blížila ke dnu jezírka. Místo ruky jsem měl jen kost, ze které mi vytékala spousta krve.
Všechna krev, co byla v jezírku se vsakovala do okolního prostředí a měnila ji. Rostliny se najednou začaly rozrůstat a na dně jezera začal růst strom, jehož větve byly spíš šlahouny než opravdové větve. A pod tímto stromem ležela moje levá ruka. Strom rostl čím dál víc, až se nás dotkl a posouval naše bolavá těla na hladinu. Jedna větev se kolem nás obmotala. Neměl jsem sílu se pohnout, natož se bránit proti větvi, která nás zakrývala tak, že nám šel vidět jen obličej. Držel jsem pevně Darena u sebe, aby mi jej strom nevzal.

Najednou jsme se dostaly na vzduch. Padla na nás tíha gravitace a poslouchal jsem, co se bude dít dál. Strom dál rostl a nevypadalo to, že by se mu chtělo přestat. Ucítil jsem, jak se mi kolem toto, co zbylo z mojí levé ruky, začalo něco silně omotávat. Zařval jsem bolestí a najednou mě začalo opouštět vědomí. Ale ještě před tím, než se ponořím do svých myšlenek, které si nebudu pamatovat, tak jsem udělal z vody pod námi malinkou mouchu. Přes ní můžu vidět to, co vidí ona. Oči se mi zavřeli. Chvíli jsem viděl jen tmu, ale později mi do očí zářilo světlo krásného dne a pohled na obrovský strom, který se tyčil vysoko nad náš hrad. Všichni kolem něj začali běhat a hledali nás. Kořeny stromu se rozprostíraly v i mimo jezírko. Byli obrovské a jeho kmen byl zalitý smolou, která z něj ustavičně tekla a na větru usychala. Ten strom neměl kůru. Byl zranitelnější než ostatní stromy, ale jeho šlahounovité větve se pohybovali směrem, kde ucítí změnu větru.

Shin se díval do výšky stromu, věděl, že jsme tam nahoře. Najednou se zamračil a šel se dotknout stromu. Jenže jakmile se přiblížil na dosah větví, tak se strom bránil, aby se k němu ani o krok víc nepřiblížil. Když to zkusil Shin, tak se o to pokoušeli i jiní, ale stejně to k ničemu nevedlo. Pak se na Shinově čele objevily vrásky a zdálo se, že by ten strom nejradši spálil na prach. Otec jej však zastavil než mohl cokoli udělat. Chytil jej za rameno a přistoupil k němu. Překvapený Shin se na něj obrátil a když otec zakroutil hlavou na nesouhlas, tak Shin sklopil zrak, zatnul ruce, kousl se do rtu a vyčkával, co má otec v plánu.

,,Wolgarde, co je to'', zeptal se král. Král? Kde se tu vzal? Jo vlastně, vždyť tu byl oběd pro všechny. I pro krále a jejich rodiny, jak jinak by tu Shin byl.

,,Já nevím'', řekl otec a zadíval se na strom.

,,Když to nevíš, tak proč jsi prince zastavil'', zeptal se král a teď na otce upřel zrak i Shin. ,,Mohl by-''

,,Mohl by tím velkým výbuchem zabít i se stromem mého syna a vnuka a to já nedovolím dokud budu živ'', řekl na vysvětlenou otec a zamračil se na krále. ,,Nikdo se toho stromu nedotkne do doby, než se ukáže, co to vlastně je a jak můžeme ty dva odtamtud dostat.''
Někteří vlkodlaci strom polívali vodou a zkoumali, jak na to bude reagovat. Strom nejevil žádné známky útoku na vodu a tak zkusily štěstí a snažili se přiblížit. Všechna ta spousta vody, kterou na strom nalili se jím vrátila jedním švihnutím stromu. Všichni byli mokří až na kůži. Dámám ani nepomohlo paraple, které měli sebou.

Moucha vzlétla a já pozoroval strom pěkně z výšky. Když jsem se však pokoušel najít, tak jsem neuspěl do doby, než jsem se dostal na úplný vrcholek stromu, tam jsem ležel s Darenem a šli nám vidět jen obličeje, které pomalu obmotávali další šlahouny s bílými květy....