Vlkodlak x upír 23

Co má tohle znamenat? A co je to za strom? Několikrát jsem ho obletěl ve svém muším těle, ale na nic jsem nepřišel. Myslím, že větší štěstí budou mít ti, kteří jsou vyšší než-li já.

Přiletěl jsem na balkón, kde byl matčin pokoj. Zde však nikdo nebyl, tak jsem hledal dál. Celá moje rodina a spoustu dalších vlkodlaků nebyli ve svých pokojích. Kde všichni jsou?

Pak jsem přeletěl půlku hradu a dostal jsem se pootevřeným oknem do knihovny. Ti více schopní se dívali do knih a ti málo schopní čtenáři podávali knihy těm více schopným. Na to, jak byla naše knihovna obrovská, tak se všichni div nezašlapali. Tetička Alisia za sebe házela knihy, které nepotřebuje a ty jenž ano, tak podávala Herone. Ta knihy podával dalším a ti je pak donášeli těm více schopným čtenářům. Všichni měli plné ruce práce.

Přiletěl jsem blíž, abych se podíval na to, co čtou. Byly to všechny knihy o rostlinách. Snažili se přijít na to, co je ten strom zač, ale všichni jen kroutily hlavou a obraceli jednu stránku za druhou buďto, jak četli nebo dočetli celou knihu a nic nenašli. Najednou na mě padla kniha. Je neuvěřitelné, jak může být kniha těžká. Po nějaké době jsem se konečně protáhl škvírou mezi stránkami a podíval se na obal. Byla to moje obrázková knížka, kterou mi dal otec, který ji měl od svého otce a tak to pokračovalo dál. Prý ji udělal nějaký Mistr malíř. Můj vzdálený pradědeček, který ji nakreslil, když mu bylo asi dvacet pět let. I když to byly jen dětské obrázky s nejasnými postavami a nebýt barev byste si spletl strom s hlavou babičky. Strom... Podíval jsem se z větší výšky. Na přebalu byl obrázek chlapce, otce a matky, jak stojí vedle sebe, místo rukou černé čáry a nohy jim zakrývá oděv. Za nimi spousta stromů. Ty stromy byli jako vrby. Dlouhé provazce jejich šlahounů se táhly po celém papíře, který byl více než opotřebený. Snažil jsem si vzpomenout na příběh, který mi vyprávěl otec, když jsem byl malý.

Byl o chlapci, který měl matku a otce, se kterými žil na malé louce, kde byla spousta stromů. Jednoho dne ale přišli zlí vlkodlaci s dlouhými nosy a snažili se stromy pokácet. Celá rodina jim v tom chtěla zabránit, protože stromy byli jejich jediní sousedé, se kterými si mohli promluvit. A důvod..?
Matka byla princezna a otec byl pouhý pasáček koz. Jejich láska se nelíbila mnoho vlkodlakům, a proto museli utéct daleko od svých rodin a přátel. Báli se, aby je někdo z jejich známých nenašel a oni by se již nikdy nemohly vidět.

Jejich snaha byla veliká, ale vlkodlaci s dlouhými nosy brzy začali s mýcením. Když však pokáceli jeden strom z očí matky vytekla jedna slza, která padla na raní rosu. Mýcení pokračovalo a z očí matky kanulo čím dál více slz. Pak ji náhle začala opouštět síla, která se vsakovala do země. Síla proudila od matky do stromů, které se náhle začaly měnit. Jejich kůra opadala jako když had shazuje kůži a větve se hýbaly jako ruce, které sebou švihali tolik, že po pár ranách těmito větvemi se zlí vlkodlaci dali na útěk. Matka stromy milovala natolik, že je chtěla ochránit jakýmkoliv způsobem. Stromy ji za její lásku děkovali tím, že střežily jejich statek před nezvanými hosty a po smrti rodiny uzdravovali nemocná a raněná zvířata sílou, kterou jim dala princezna. Vše dobře dopadlo a na místě, kde předtím stál jen malý statek teď stojí hrad.

Ten příběh však neodpovídá na moje otázky. Pokud je to strom, který byl zapomenut opravdu jeden ze stromů v příběhu, tak proč nevyrostl již předtím?

Ty stromy chránili naši praprapra...babičku a tím pádem mají ochraňovat i nás. To je hotová věc, ale proč nevyrostl již dříve? Jistě tu bylo mnoho bitev o hrad, tak proč nevyrostl?

Je to snad tím, že Daren dal sílu nějakému semínku na dně jezírka a tím se historie opakuje? To zní jako vysvětlení. Někdy se divím, co všechno se vším souvisí.

Ale nikdo mi neřekl, jak byli stromy zničeny. Hmm. Nic mě nenapadalo...

Když jsem se rozhlížel po okolí, tak mě stále nic nenapadalo. Vyletěl jsem z knihovny na římsu okna a dal se do přemýšlení. Měl bych co nejdřív o sobě dát vědět a třeba by někoho i něco napadlo. Když jsem se však otočil, tak tam stál vlkodlak na židličce a zavíral to okno, kde jsem stál a shrnul mě i s oknem. Mé tělo vodní mouchy se rozpláclo na kus dřeva a bylo po mém muším těle. Pak už se moje mysl ztratila...

Vší silou jsem se snažil vzbudit. Najednou jsem uslyšel zvuky. Konečně jsem něco slyšel. Byl to něčí hlas a křičel. V tom jsem úplně procitl. Otevřel jsem oči a chvíli jsem zase neviděl vůbec nic než záři. Najednou mi zaškubaly nervy v rukou a já ucítil zemi pod sebou. Viděl jsem oblohu bez mráčku, jak se dere přes husté větve stromu. Otočil jsem hlavou a spatřil jsem Lanii, jak se na mě vyděšeně dívá. Protřel jsem si oči levou rukou. Ruka... Byla tam, kde měla být. Jak to? Ten strom mi ji přišil zpátky. Nic jiného mě nenapadá. Zvedl jsme se na lokty a v tom o něco zavadil. Nebo spíš někoho. Byl to Daren. Jeho prstíky se mě pevně drželi za oblečení a moje ruka ho držela u mě. Nemohl jsem s ní hýbat. Tak jsem prvně zahýbal s prsty.
Moc se nedokázali ohnout, protože se do nich nedostávala moc dlouhou dobu krev. Jak dlouho? Najednou jsem se zamračil. Jak dlouho je to od doby, co jsem ztratil vědomí? Ještě řádně nevylezlo slunce. Bylo šero, ale i tak se ptáci dali do zpěvu. Dostal jsem se na nohy, předal si Darena do druhé ruky a postavil se. Podíval jsem se nahoru, co se stalo. Vedle nás ležela seschlá větev. Strom se stále tyčil nad hradem a začal kvést. Bílé květy obsypaly celý strom tak, že přes závěs skoro nešla vidět ani kmen.

Takže jsme z větve vysály příliš energie a strom to pak nedokázal snést, když teď kvete a zelená. Škubl jsem ramenem pravé ruky, ta vydala nechutný praskající zvuk. Pak jsem škubl s loktem, který vydal trošku snášenlivější zvuk a pak prsty, které mi lepily od smoly. Párkrát jsem zakroužil ramenem a vydal se směrem k hradu.

Na mé těle se nacházely rostliny, které na nás vyrostly, když jsme byli ještě na stromě. Zrovna kvetli různými barvami. V tom najednou vyšel někdo z hradu. Byl to Flursir mladší. Jeho oči byli dokořán otevřené a jeho ústa vypadali jakoby chtěli něco říct, jenomže nevydali ani hlásku.

Moje nohy sotva pletly přes sebe. Padl jsem na kolena a v tu chvíli mě Flursir chytil do náruče. Překvapilo mě jeho jednání. Proč to udělal?

,,Ještě to můžete stihnout'', řekl Flursir a usmál se na mě. Co to má znamenat? Ví o tom! Ale jak?

,,J-Jak'', snažil jsme se nahodit otázku.

,,No, řekněme, že jsem rád informován'', řekl Flursir. ,,O všem.''

,,Ale proč'', řekl jsem nakřáplým hlasem, protože už mě dohnala žízeň.

,,Ale proč vám teď pomáhám? Řekněme, že vždy, když se zamiluji není mi dáno, aby má láska byla oplacena'', řekl Flursir a podíval se na mě. To jako fakt?- nahodil jsem přesně takový výraz. Flursir narovnal hlavu a díval se vpřed. ,,Ale když někoho milujete, tak pro něj chcete jen to nejlepší a co vámi milovaný chce.''

Podíval se do země se smutným pohledem. Pak jsem najednou uslyšel matčin hlas. Něco vylítlo jen v županu z otevřených dveří hradu. Matka musela nějakou chvíli brzdit, protože nasadila příliš velkou rychlost.

,,Dieli'', zakřičela s úsměvem. Vrhla se naším směrem. Za ní vyšli i ostatní. Otec, bratři a spousta dalších. ,,Jsem tak ráda, že jsi v pořádku! Jsi v pořádku že? Není ti nic?''

Matka mě chytila za obličej a začala se rozhlížet po nějakém zranění. Když nic neřekla jen si oddychla a políbila mě na tvář. Začal jsem kašlat, protože sucho v krku nepřestávalo. Když v tom mi na rtech spočinula voda. Začalo pršet....