Vlkodlak x upír 26

Chodbou jsme šli rychle a pak jsme i běželi, protože za námi byli slyšet nějaké kroky. Pak jsme se dostali do místnosti, kde byla jen postel, oltářík a skříň.

Nevypadalo to, že by tu někdo v současné chvíli bydlel. Ohlédl jsem se, když něco lehce zaskřípalo za mými zády. Hisagi-nii-san zrovna zamykal, tak tiše, jak jen to šlo. Farář odtáhl postel na druhou stranu a začal poklepávat na zeď. Dlouho se jen ozývalo bušení do zdi, když v tom se zvuk změnil. Pak se posadil na zem, aby lépe viděl klíčovou dírku, která byla jen malý kousek nad zemí. Vytáhl klíč z tuniky a zasunul jej do dírky. Najednou se ozvalo hrozné křupnutí, které najednou přilákalo hlasy. Pak najednou byli silnější a silnější. Farář nám rychle pokynul, abychom si pospíšili. Vlezli jsme do temnoty a ještě než jsme šli, tak farář zašustil s tunikou, a pak se ozvalo zasyčení a následně se objevil plamen. Zažehnutou sirkou zapálil svíčku, kterou opět vytáhl ze svého roucha. Co všechno se mu tam vůbec vleze? Je to jako bezedná kapsička, ve které je vše, co potřebujete.

Rychle nám dal svíčku a zavřel za námi. Když zavíral, tak jsme ještě slyšeli bouchání do dveří a křik. Pak farář začal mluvit sametovým hlase, ale nerozuměl jsem co, i když ta zeď vypadala tence.

Hisagi držel v ruce svíčku a šel velmi rychle, takže jsem mu na těch podpatcích nestíhal. Párkrát mu i málem zhasla svíčka. Šli jsme úzkou chodbou, kde odtékala voda ze záchodů, umyvadel a dalších. Smrad z té vody byl hrozný, ale my pokračovali dál. Musel jsem si i držet šaty, jinak by se mi namočili. Jen se bojím, jak na tom budou boty. Budou se muset ještě vyčistit. Pokračovali jsme dál a chodba nevypadala, že by měla konec. Najednou voda a to, co bylo ve vodě zmizelo a dostavila se pevná suchá zem.

,,Už jsme skoro tam'', řekl Hisagi-nii-san přes roušku.

,,Jak to můžeš vědět'', zeptal jsem se ho a dodal: ,,Byl jsi tu snad někdy?''

,,Ty si vážně myslíš, že jsem touhle cestou nikdy nešel'', řekl Hisagi a sešli jsme ze schodů. Co tu dělají schody? ,,Protože kdybych tudy nešel, tak z tohoto labyrintu se nedostaneme. I tak jestli trefíme, tak se budu nechat opěvovat, za takovou paměť.''

V tom dal Hisagi před sebe svíčku a posvítil na chodbu před námi, která začínala dveřmi na obou stranách a končila zdí. Zdá se, že o tomto vchodě ví jen málo lidí a když by náhodou bylo zle, tak slouží i jako úkryt.

,,Musíme si pospíšit, protože jestli zabloudíme, tak budeme muset hledat, protože tady se můžeme dostat kamkoliv v tomto kostele'', řekl Hisagi a nezdálo se, že by si tu cestu už teď pamatoval.

Hisagi vykročil a já mu jako jeho ocásek byl pořád v patách. Aspoň jsem si už nemusel držet ty hrozně těžké šaty. Váží snad desítky kilo a pořád mě stahují k zemi a o tom korzetu ani nemluvím.

Šli jsme chvíli rovně, pak jsme šli do prava, kde byly další tři různé chodby. U čtvrté chodby jsem se přestal soustředit, protože se Hisagi zastavil a chvíli přemýšlel. Pak jsme šli pro změnu doleva a najedou před námi byli dveře.

,,No konečně'', řekl jsem a chtěl jsem je jít otevřít. Byly to mohutné dveře s velkou rezavou klikou. Když jsem už sahal na kliku, tak mě Hisagi zastavil a pořád zíral na dveře. Pak najednou dodal: ,,Špatný dveře.''

Ve chvíli, když jsem se na něho podíval s naštvanou tváří, tak se podíval stejným směrem, takže jsem mu neviděl do tváře. Jak se zdá, tak Hisagi-nii-san nemá moc dobrou paměť... A asi jsem doufal v zázrak.

,,Musíme jít jinudy'', dodal po chvíli a otočil se k odchodu od těch ''špatných dveří''.

,,Co nám může ublížit, když se podíváme do tech dveří'', zeptal jsem se. ,,Třeba jsme jen kousek od jejího pokoje a ani o tom nevíme.''

,,Myslím, že to není dobrý nápad'', řekl Hisagi a podíval se na mě. Jenže ja už se sápal ke klice a zatáhl jsem za ni. Otevřel jsem jen na malou škvírku a v tom se ozvalo spoustu hlasů a hluk. Proto jsem je radši zavřel a doufal, že si nikdo nevšiml toho hrozného vrzání, které bylo slyšet i přes ty zavřené dveře, jak se zvuk hnal ozvěnou.

,,Já ti to říkal'', zašeptal Hisagi a podíval se na mě s obličejem: Já jsem ti to říkal.

,,Dobře... a co teď budeme dělat'', zašeptal jsem s otázkou v hlase. Hisagi jen pokrčil rameny a dodal: ,,Coby musíme najít ty dveře!''

Takže jsme prolézali chodbami, které buď vedli do slepé uličky nebo ke špatným dveřím. Když už se Hisagi netrefil do správných dveří 10x tak jsem převzal velení a doufal v lepší výsledek. Ten se však nedostavil. A aby toho nebylo málo, když jsem se zeptal Hisagiho, jak ty dveře vypadají, tak mi odpověděl: ,,Takové hranaté s takovou zatočenou klikou.''

Myslel jsem si, že se neovládnu a na místě ho zabiju a až bude mrtvý tak ho zabiju ještě jednou dokud nebude mrtvý úplně.

Najednou jsem byl tak naštvaný. Představte si, že vám někdo ukradne vaši nejoblíbenější knihu, posmrká ji, polije ji a nakonec ji zapálí. Ztisícinásobte si to a přiblížíte se k 1% toho, jak jsem byl naštvaný já. Štvala mě každá další zeď, kterou jsme viděli, tak jsem do nich začal mlátit. Zhroutili se jako by byli z papíru a vždycky to tak příjemně buchlo na zem. Bylo mi jedno, že by mě někdo mohl slyšet. V tu chvíli mi bylo všechno jedno.

,,Dieli, co to děláš?! Snaží se snad zničit všechno, co jsme naplánovali a do teď udělali'', zeptal se mě Hisagi a tvářil se nervózně a zmateně.

Já jsem se na něj podíval se svým děsivým obličejem. Z očí mi tryskali plameny, naježili se mi vlasy a s hlubokým hrdelním hlasem jsem řekl: ,,Há? Říkal jsi něco?''

V tom jsem rozmlátil další zeď a Hisagi mě od té doby nic neřekl, jen šel opatrně asi 5 metrů za mnou.

Když jsem už neměl co rozbíjet, tak si Hisagi mohl vybrat, které dveře jsou ty pravé. Sedl jsem si se spokojeným úsměvem na kousek stěny a zrychleně jsem vydechoval.

Hisagi chodil pořád od dveří ke dveřím. Jedny byli moc bílé, druhé zase moc vyřezávané a další měli moc mohutnou kliku. V tom se konečně zastavil a zíral na dveře, které objevil.

,,Našel jsem je! Našel jsem je Dieli'', začal na mě křičet. V té chvíli jsem se k němu dostal rychlým krokem a s úsměvem jsem mu dal pusu na tvář a řekl: ,,Vidíš jaký jsi šikulka!''

Ty dveře měli bílou až šedou barvu. Ostatně skoro jako všechny ostatní. Jen neměli jedno společné, byl na nich totiž nápis: Vstupte zde!

V té chvíli jsem měl pocit, že Hisagiho vážně zahodím mezi ty kusy zdí, co jsem rozmlátil a nahážu na něj ještě kopu navíc, ať si užije trošku klaustrofobie.

Jenomže, když jsem vymýšlel plán, kde by trpěl ze všeho nejvíc, tak mě Hisagi objal a několikrát mi dal pusu na hlavu. To byla jedna z mála příležitostí, kdy jsem viděl Hisagiho se smát.

Všechny mé myšlenky na to, jak ho správně potrestat odešli a zahrabali se do nejhlubších částí mého mozku.
Sice si špatně pamatuje, ale je to úžasný člověk. Najednou se ozvalo burácení zvonů na zvonici. Bylo 12 hodin, čas svatby...