Vlkodlak x upír 27

V tu chvíli jsme oba vykulili oči a zachvátila nás panika. Náš plán byl v troskách.

Rychle jsem se vymanil z Nii-sanova obětí a vrhl se ke dveřím. Opatrně jsem je otevřel a sledoval, co je uvnitř. Nikdo tam nebyl. A když jsem se podíval, co je místo dveří, tak to bylo jedno obrovské zrcadlo. Rozhodl jsem se, že vstoupím do místnosti, která má jen jednu malinkou skříň, obrovské zrcadlo, zpoza kterého jsme právě vyšel, pohovku v rohu místnosti s malým stolečkem a židlemi. Na stole byla skleněná nádoba plná vína a 2-mi skleničkami, které byli ještě naplněné vínem.

Už jsem měl jednu nohu na zemi, když v tom někdo otevřel dveře.

Rychle jsem zabouchl a čekal, co se bude dít. Já i Hisagi jsme měli uši připláclé na zadní straně dveří.

,,Řekla jsem, že ještě nejsem připravená'', křičela přes celou místnost Ferlili.

,,Ale no tak drahoušku! Vždyť jsme se na to připravovali tolik let! Až se staneš královnou, tak mi ještě poděkuješ'', oponovala ji další žena, kterou jsem ještě neznal. Její hlas zněl o moc straší než ten Ferlilin, ale možná to bylo jen těmi dveřmi.

,,Ne! A nikdy ti za to nepoděkuji! Říkala jsem ti snad stokrát, že si ho vzít nechci a nikdy nebudu chtít'', křičela zase Ferlili.

,,Ale zlatíčko kolikrát jsme tohle probírali'', řekla starší žena. ,,Zařídila jsem ti lepší budoucnost a ty mi to jen vyčítáš. Víš přeci, že pro tebe chci jen to nejlepší!''

,,To nejlepší nezažiju s člověkem, kterého nemiluji'', oponovala ji Ferlili s chvěním v hlase.

,,Drahoušku, jsi má dcera a já nechci, abys dopadla jako já. Podívej se na mě. Nic nemám, jen tebe'', řekla Ferlilina matka a povzdechla si. ,,A chci, abys nedopadla jako já.''

,,Ale já nejsem ty mami! Vždycky mi říkáš, že mám být silná a když se mi něco nelíbí, tak to mám dát najevo'', řekla Ferlili a rozplakala se.

,,Drahoušku, prosím udělej to pro mě, ať mám klidné spaní a ať si o tebe nedělám starosti'', řekla starší dáma a dodala: ,,Počkám na tebe v chodbičce.''
Bylo slyšet zavrzání dveří a pak najednou Ferlili zamumlala něco ve stylu, proč jsme ji v tom nechali.

V té chvíli jsem otevřel dveře a vykoukl jsem zpoza zrcadla. Za mnou vykoukl i Hisagi a oba naráz jsme řekli: ,,Ale my jsme tady.''

A Ferlili zakřičela roztomile ,,Kya!'' Když nás však uviděla, tak už se jen usmívala.

,,Já už myslela, že nepřijdete'', řekla Ferlili a objala mě.

,,Ale teď jsme tady! A omlouváme se za zpoždění, nemohli jsme najít ty správné dveře'', řekl jsem a otočil jsem se na Hisagiho. Ten se pochopitelně koukal do
země a něco si mumlal.

Najednou se otevřeli dveře. Chytil jsem Hisagiho za kabát a okamžitě jsem se vrhl za otevírající se dveře. Hisagimu jsem pro jistotu zakryl rukou ústa, aby necekl ani hlásku.

,,S kým si tady povídáš'', otázala se Ferlilina matka.

,,To si ani nemůžu chvíli mluvit sama pro sebe, abych se uklidnila'', začala Ferlili křičet a zabouchla své matce před nosem.

Jakmile se dveře zavřeli, tak jsem pustil Hisagiho a sám jsem se skácel na kolena. Hisagi mě chytil, abych si nezamazal oblečení.

,,To byla moje smrt'', řekl jsem šeptem a udýchaným hlasem, protože jsem nemohl ani dýchat, jak jsem byl vyděšený z toho, že ta žena vstoupí do pokoje.

Ferlili se jen ušklíbla. Měla závoj přehozený přes hlavu, takže ji šel vidět obličej.

,,Takže kluci, je čas dát se do práce'', řekla a oba jsme se na ni usmáli a pokývly hlavami.

*******

Celý kostel šuměl. Krásná nevěsta utekla od oltáře. Dohadovali se, proč utekla. Jestli to bylo tím, že si nechce vzít prince, která by však odmítla! Nebo to bylo tím, že toho bylo na ní moc a potřebovala jít na čerstvý vzduch?

Všechny dohady najednou přehlušil zvuk varhanů. Krásná nevěsta v bílých šatech s kyticí rudých růží se dostala na začátek červeného koberce, který mířil směrem k oltáři.

Jedna dáma v bílých šíleně nadýchaných šatech ji předběhla a posadila se do prava na místo rodiče nevěsty.

Nevěsta pomalými krůčky šla směrem ke svému budoucímu manželovi. Všichni najednou vstali a opět se dívali na dívku v krásných bílých šatech. Princ se podíval směrem k nevěstě a nějak z ní nemohl odtrhnout svůj zrak. Připadala mu jiná než ta, která předtím utekla.

Asi se již smířila s tím, že nemůžeme oba nic dělat. Řekl si v duchu princ a sklopil zrak.

Když se nevěsta přiblížila k Shinovi, tak natáhl svoji dlaň a nevěsta vložila tu svoji to té jeho. Shin cítil, jak se ta malá ručka v té jeho chvěje nervozitou.

Pak se posadili na židle, svírajíc své dlaně a poslouchali tichý hlas oddávajícího. Oba dva však poslouchali jen jedním uchem tam a druhým ven. Když v tom přišlo na řadu říci ano. Shin se sklopenými oči řekl své ano a nevěsta jen pokývala hlavou. Oba vstali a s nimi i celý sál. Pak k nim přišel Shinsei a dal jim prstýnky. Následně ukončil farář toto sezení slovy: ,,Nyní jste manželé. Prosím polibte nevěstu.''

Shin se otočil na svoji ženu a s vynucením ji políbil. Byl to jen jemný dotek úst. Pak se šli oba podepsat. Nevěsta samozřejmě jako první, následoval Shin. Podepsal se tam, kam mu farář ukázal a rukávem mu zakryl pohled na jméno toho, koho si vlastně vzal.

Následovalo tleskání všech přítomných a odchod z kostela. Novomanželé jako první vystoupili z kostela. Pak najednou nevěsta pustila svého manžela, zahodila za sebe kytici a utekla do pokoje, kam utekla při prvním pokusu. Shin se jen podíval na její záda a pak šel dál...

*********

Když jsem doběhl zpět do pokoje, všude bylo prázdno. Zaklepal jsem na zrcadlo, zrcadlo se otevřelo, rychle jsem vytáhl Ferlili z té chodby a ještě rychleji zabouchl. Slyšel jsem totiž, jak se za mnou žene Ferlilina matka. Trochu objemná paní s falešnou pihou na tváři a v šatech jak ze šlehačky. Vždycky si musela vyhrnout vysoko šaty, aby mohla běžet a dokonce i chodit. Takže ji občas byli vidět i její obrovské kalhotky, které měla až nad kolena. Touto dobou je však takové spodní prádlo zastaralé a není vůbec hezké.

Rychle jsem oddechoval, po tak napínavé situaci. Viděl jsem, jak si mě Ferlilin nějaký příbuzný vlkodlak divně prohlíží.

Snažil jsem se zakrýt svůj pach tím, že jsem na sebe nalil celou lahvičku Ferlilina parfému, ale jak se zdá tak i přes to to nestačilo.

Po zbytek cesty jsem se nechal nést Hisagim, protože se mi ulomil podpatek, jak jsem došlápl na tu kamennou zem za zrcadlem. Usmíval jsem se jako sluníčko a
pořád si prohlížel svůj prstýnek.

,,Teď už jenom doufám, že z toho nebudou moc velké problémy'', řekl jsem Hisagimu.

,,Doufejme. Ale kdo by si chtěl začínat s naší matkou, tetou a královnou'', řekl a usmál se.

Usmál jsem se na něj a už jsem se těšil domů, jestli se mi můj andílek už probudil. Musím mu všechno povykládat, co se dělo, zatímco on spal....