Vlkodlak x upír 29

Celou cestu jsem si loupal led z ruky a poslouchal jak cesta pod koly kočáru zní. Jakmile by jsme se ocitli kousek od hradu, tak by se z cesty stal štěrk, který má jiný zvuk než hrbolatá cesta, kterou jsme zrovna jeli. Zíral jsem na látku před sebou a měl úplně prázdnou hlavu. Nechtěl jsem přemýšlet, nechtěl jsem si domýšlet, chtěl jsem to vše vysvětlit z něčích úst. Chtěl jsem být s Shinem. Chtěl jsem být s Darenem. S nikým jiným. Myslel jsem, že vím všechno. Teď ale popravdě nevím nic. Nechci nad tím vším přemýšlet a jen nechat své myšlenky volně plout jako list po vodě unášený lehkým větříkem. Klidně myslet na naprosto bláznivé věci jako třeba co by se dělo kdyby zajíce honila liška, a pak by se zajíc otočil roztáhl ústa dokořán a spolkl lišku. Rozhodně to bylo lepší než se zamýšlet nad věcmi, které zrovna teď podvědomě řeším ve svojí hlavě a zbláznit se z toho.

Z mého nic myšlení mě vyvedla až změna cesty. Hisagi i tolik nepoháněl koně. Pak jsem ucítil, jak se kočár nahnul a zastavil. Slyšel jsem hlas matky, jak se ptá, jak jsme dopadli a zněl šťastně. Kdybychom neuspěli, tak bychom asi nepřijeli. Povídal jsem si v duchu a najednou se mě zmocnil vztek a smutek. Hisagi se nijak neozýval. Matka se zeptala, co se děje a Hisagi jen něco zašeptal. Neslyšel jsem to, i když byl těsně u kočáru. Bál jsem se. Bál jsem se, co mi matka řekne. Nějak v hloubi duše jsem cítil, že mi řekne něco, co nikdy nechci slyšet. Jako bych to schválně zapomněl. najednou se mi z levé ruky začal táhnout tenký kousek ledu. Chytil jsem ho a odtrhl si ho z ruky, pak jsem ho strčil do mezery mezi dřevěnou zeď kočáru a jeho dveřmi. Když dveře povolili z ledového sevření, tak jsem chytil za zmrzlou kliku. Chvíli mi trvalo než jsem ji uvolnil, protože v mých ochablých rukách už nebyla skoro žádná síla. Ale dveře jsem nakonec otevřel bez pomoci ostatních. Vylezl jsem z kočáru a podíval se na smutně hledící matku.

,,Dieli'', řekla a rozeběhla se ke mě. Já jsem ustoupil, poněvadž jsem si nebyl jistý jestli by se ji něco moji vinou nestalo. Když mě matka uviděla ustupovat tak sklopila své ruce, kterými mě chtěla obejmout a zastavila svůj krok.

Chytil jsem se za levou ruku a řekl: ,,Nechoď ke mě.'' To byla slova, která platila pro všechny ne jen pro matku a tak to i pochopili. Pustili mě do hradu a rozkázali všem, aby se ode mě drželi dál. Personál a i ostatní kdo zde byl to nechápal. Jen jsem rychle přešel do nejbližšího pokoje a zavřel za sebou. Pořád jsem se cítil hrozně zmateně a bylo to o to horší když se vás ostatní ze strachu straní. Vzal jsem si židli, sedl si ke krbu a snažil se rozdělat oheň v krbu. Pak někdo zaklepal na dveře.

,,Můžu dál'', zeptala se matka a já jen souhlasně zamručel. Opatrně se otevřeli dveře a v nich matka. Zavřela za sebou dveře a šla se posadit na židli kousek za mnou. Škrtal jsem dál křesadlem a čekal co mi řekně. Když se mi to ani na desátý pokus nepodařilo rozzuřeně jsem s tím mrštil do místnosti. Pak se z krbu na oheň stal krb na led. Z krbu to přešlo i na zeď, pak na další a další až se na celém pokoji utvořila asi deseti centimetrová vrstva ledu, ze kterého trčely ostré rampouchy.

Neotočil jsem se. Nechtěl jsem ji vidět. Byl jsem naštvaný a zmatený. Nejhorší na tom všem však bylo to hrozné ticho. Nemluvila a ani já nemluvil. V další chvíli jsem si řekl, jestli jsem ji tím křesadlem netrefil. Tudíž jsem se otočil a podíval se na tu stojící postavu hledící do země.

,,Co chceš'', zeptal jsem se. Spíš jsem zařval, než abych se ptal. Matka se lekla a ucukla. Chvíli se ještě dívala do země, ale pak se posadila na židli, před kterou stála. Pak konečně její zrak spočinul na mě. Dival jsem se ji do očí a znervózňovalo mě to čím dál víc.

Jenže ona nemluvila. Bylo pořád ticho.

,,Mluv'', řekl jsem a zamračil se. Pak sklopila zrak a začala mluvit: ,,Omlouvám se.''

,,Řekneš mi něco dalšího nebo vypadni'', znovu jsem zvýšil hlas a vstal ze židle.

''Omlouvám se, že jsem ti to neřekla. Že jsem všem zakázala, aby ses o tom dozvěděl. Myslela jsem, že to bude pro všechny lepší'', řekla. Pořád mi ale neřekla něco, co by mě vyvedlo z mého zmatení.

,,Ale stalo se! Tak mluv'', nechával jsem volný proud svým citům. Neměl jsem sílu je skrývat a působit klidně.

,,Byl jsi normální, když jsi se narodil'', vykřikla matka a rozplakala se. ,,Tohle se vůbec nemělo stát!''

Stál jsem jako přimražený. Přišlo na to, co jsem nechtěl vědět. Takže jsem příšera.

Matka vzlykala a zajíkala se. Přímo hystericky řvala. Nikdy jsem ji v takovém stavu neviděl. Vždycky pro mě byla s otcem vzorem perfektního vlkodlaka. Byla něco pro mě nedosažitelného.

Když se konečně začala uklidňovat, tak jsem se opět posadil a čekal, co mi dalšího řekne.

,,Začalo to, když jsi začal chodit.... Prvně jen v náznacích. Občas jsi na něco přiložil ruce a to místo bylo studené jako led. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Ale pak když jsi jednou spadl.... Uhodil jsi se do zátylku a začal jsi hrozně brečet. Pak to přišlo. Všude byl led a ty uvnitř. Mrzí mě, že jsi o tom nevěděl, ale já o tom taky nevěděla do doby než mi o tom řekla Alisia. Našla nějaké staré spisy z našeho rodokmenu, které tvrdili, že moje vzdálené prababička měla tento ''dar''. Jenže'', po tom, co to dořekla, tak se opět spustil její pláč.

,,Jenže co'', zeptal jsem se.

,,Jenže jakmile se její síla zvyšovala nakonec se z ní samotné stal led'', řekla a podívala se s uslzenýma očima a strachem do těch mých...