Vlkodlak x upír 30

,,Takže umřu'', konstatoval jsem a podíval se na tu ruku, kvůli které se tohle všechno stalo. Matka stále brečela a zajíkala se. Najednou ze mě všechna ta nervozita spadla. Takže proto mi Hisagi nechtěl nic říct. Nechtěl mi říct, že umírám.

Přiblížil jsem si ruku k obličeji a začal dumat. Takže když mi Daren utrhl ruku a ještě k tomu mé tělo přijímalo tu spoustu energie, tak se to ve mě znovu probudilo.

''Takže to neudělal ten strom, byl to jen mechanizmus mého těla, jak si znovu opatřit ruku'', mumlal jsem si.

Cítil jsem jak se mi do ruky vlévá moc, která se pak mění na krystaly v mé ruce.

,,Je nějaký způsob, jak to zpomalit'', zeptal jsem se a podíval se na matku, ta si zrovna do rukávu utírala sopel a slzy.

,,To nevím. Ale bojím se, že s tvojí mocí to bude pokračovat rychleji'', odpověděla. Vstal jsem a v pravé ruce jsem ji podal kapesník. Držel jsem ho a matka se na mě dívala. Místo toho, aby chytila kapesník, tak mě objala.

Byl jsem ještě pořád ve svatebních šatech a na hlavě jsem měl paruku. Nějak jsem na to úplně zapomněl. Zapomněl jsem na hodně věcí i na to, že jsem byl naštvaný. Najednou jsem se cítil hrozně ospalý. Všechna má energie je pryč.

Najednou jsem nevěděl o světě. Ještě, že mě matka držela. Bylo mi takové teplo...

*****

Když jsem se probudil, byl jsem ve své posteli. Chvíli jsem se díval do stropu, a pak jsem uslyšel ránu, které jsem se hrozně lekl. Pak přicházely další a další.

Nebe bylo temné a hodiny ukazovaly po půlnoci, tak co se děje? Jako by se někdo snažil zničit hrad.

Posadil jsem se a díval se ven přes vrstvu ledu a skla. Nešlo přes to skoro nic vidět.

Měl jsem jen kalhoty a na sobě pořádnou vrstvu peřin. Odhrnul jsem peřiny, vztal a šel se podívat k oknu. Před okny jsem vztáhl levou ruku směrem od těla a pokynul dlaní směrem k sobě. Okna se v mžiku otevřela a já mohl nerušeně pokračovat svoji cestu na balkón. Ani jsem nemusel jít až k zábradlí, abych slyšel, jak se tam Hisagi a Neruo hádají. Pak se ozvala rána jak jednoho zatnutá ruka našla svůj cíl v obličeji toho druhého.

Hisagi odletěl do zahrady a zastavil se až rozlomil pět nádherných buků.

,,Můj bratr s ním chce jen mluvit'', zařval Neruo. ,,Děláš jako by ho chtěl zabít!''

Najednou jsem se objevil za Neruem. Jakmile jsem dopadl, tak se otočil a schytal ode mě ránu. Odletěl za Hisagim a oba se na mě překvapeně dívali.

,,Zavřete hubu, chci spát'', řekl jsem potichu a díval se na ně přes díru mezi vlasy, které mi zakrývaly půlku hlavy. Měli bílou barvu a i uši mi vylezli. Byl jsem skoro bez síly.

Bylo mi jedno, proč se bijí. Jediné, co jsem chtěl bylo spát.

,,Dieli'', vyslovil bratr mé jméno a podíval se mi do očí. Nevěděl, jestli ještě nebdím, a jak jsem na tom s ovládáním svého těla. Kdyby bylo potřeba, aby rychle zasáhl a nikomu by se nic nestalo.

Vstal a přistoupil ke mě. Celou dobu na mě upíral zrak. Nevadilo mi to. Spíš jsem čekal, co udělá. Nakonec byl už asi dva metry ode mě a dodal: ,,Jak se cítíš? Je ti dobře?''

,,Je mi dobře, jen se mi chce hrozně spát'', řekl jsem a promnul jsem si oči. Pak jsem si zývl a protáhl se do výšky. V zádech mi křupalo a odpadaly ze mě kousky ledu.

Najednou se otevřely dveře, v nich Daren a křičel: ,,Nebijte se!''

Vyrostl. Byl vyšší a jeho dětská tvář se pomalu měnila na vyspělejšího vlkodlaka. Jeho krásná tvář byla překvapená, že mě vidí. Usmíval jsem se. Můj malý vlkodláček se mi vzbudil a ještě k tomu začíná být krásnější než já.

Dal jsem se do pochodu. Šel jsem za Darenem, který se za mnou rozběhl a po jeho tváři tekly slzy. Přikrčil jsem se a počkal až doběhne. Padl mi do náruče a křečovitě se mě držel. Já ho objímal a šeptal: ,,Dobré ráno zlatíčko. Ty už jsi vzhůru? Jakpak se ti spalo?''

,,Dobře se mi spalo, jak tobě'', zeptal se mě a stiskl se ke mě snad ještě víc.

,,Já bych ještě spal. Ale protože vidím, že už jsi vzhůru, tak můžu jít spát i později'', řekl jsem s úsměvem. Z ničeho nic se ode mě Daren odtáhl a uvědomil si: ,,Musíme jít za babičkou! Nechtěla strejdu za tebou pustit, protože jsi spal a nechtěla tě rušit!''

,,Och, opravdu? V tom případě se půjdeme podívat, co provádějí'', řekl jsem a s námahou jsem se zvedl. ,,Tak poďme.''

Šli jsme hradem a Hisagi a Neruo za námi. Hisagi se mě pořád ptal, jak se cítím. Docela mě to otravovalo, ale po chvíli jsem ho přestal vnímat. Už jsem nemohl. Byl jsem celý zadýchaný a nakonec jsem ani nemohl stát. Padl jsem na kolena a zuřivě jsem nasával vzduch do plic.

,,Tati'', překvapeně řekl Daren a držel mě za ruku. ,,Je ti dobře?''

,,Dieli'', zakřičel Hisagi a jakmile zjistil, že už dál nemůžu, tak mě chytil do náruče. ,,Vezmu tě.''

Daren mě ještě pořád držel za ruku a nehodlal mě pustit. Pak k němu přistoupil Neruo a řekl: ,,Myslím, že by bylo lepší, kdybys ho pustil. Neboj se, nic se mu nestane.''

Usmál jsem se na něj a pokynul mu. Daren si otřel druhou rukou sopel a slzy do rukávu a pustil mě. Neruo ho chytil do náruče a šli jsme chodbou do hlavní síně. Tam se ozývaly hlasy známých lidí a nezněly zrovna nadšeně.

,,Kolikrát ti mám říkat, že tě za ním nepustím'', křičela matka. Nikdy jsem ji neviděl naštvanější. ,,Co na tom nechápeš?!''

Byla naštvaná. Hodně naštvaná. Nechtěla, aby mě cokoliv rozrušovalo, tak mě nikdo nemůže navštěvovat? Bylo to tak i předtím, když mě poslali na Sněžný hrad. Snažili se mě ochránit a to se jim do teď dařilo. Kdybych zůstal zavřený v hradě, tak by se nic z toho, co se stalo, nestalo. A lituji toho? V žádném případě.

Otec se nějak nevměšoval a občas držel matku, která by se na Shina nejradši vrhla a nemyslím si, že by dopadl líp než rozcupovaný na tisíce maličkých kousků. Ale nebýt toho, že za ním stála jeho matka a dožadovala se vysvětlení, tak ho matka prozatím nechala žít.

Když jsme byli spatřeni, tak celá konverzace ustala. Stáli jsme v chodbě a Hisagi nevěděl, jestli se nemá obrátit a jít na druhou stranu.

,,Dieli'', vyslovil Shin mé jméno a hleděl na mě s překvapeným obličejem.

,,Dej mě prosím dolů'', řekl jsem a bratr mě postavil na nohy. Chodit bylo těžší než jsem si myslel. Dopadl jsem na nohy a s každým krokem ze mě odpadávaly kusy ledu. Usmíval jsem se a šel jsem za svým manželem. Ví o tom už? Nebo čekají na mě, až mu to řeknu? Byl jsem šťastný a zároveň rozrušený, co na ten led řekne? V jedné chvíli jsem byl ten nejšťastnější na světě a v té druhé jsem se hrozně bál.

Na podlaze pod mýma nohama se tvořil led, který se spojil s mým dalším krokem a pokračoval směrem na strop. Z úst se mi vycházeli obláčky páry a na levé ruce se mi vytvořila vrstva ledu, která pomalu pokračovala směrem k hlavě.

Když jsem si toho všiml, tak jsem se zastavil a chytil se za ruku. Praštil jsem do ni, co mi zbylo sil. Jenže se ta vrstva jen trošku křupla, tak jsem se snažil dál. Po třetím úderu jsem byl tak vyčerpaný, že jsem se celý třepal a moje nervozita vzrůstala. Ani to nemůžu rozbít?! To jsem tak slabý?! Svíral jsem levou ruku tou pravou a snažil se sílou svojí mysli dostat led z ruky. Nic se nedařilo...

Najednou mě něčí ruce chytili za ty moje v sobě sevřené.

Pohlédl jsem na Shina, který se na mě usmíval úsměvem jaký umí jen on a najednou všechen ten led odpadl i s moji nervozitou.

Opadl z mé ruky, obličeje, a pak s velkými ranami letěl ze stěn a začátku stropu.

,,Dieli'', řekl teď už se starostí v hlase. ,,Jsi v pořádku? Není ti dobře? Jsi hrozně studený!''

Jeho ruce byly tak teplé jako jeho úsměv. Jak jsem mohl být bez toho krásného tepla? Celé moje tělo se ohřívalo a síla se mi vracela do končetin.

Pohladil jsem Shina po tváři, usmál se a řekl: ,,Teď už mi je dobře.''