Inky - Kapitola 12

Nevím, jak dlouho jsem ležel schovaný pod dekou, už mohlo být poledne, ale v hlavě se mi pořád přehrávala ona věta a Inkyho ledové oči. Sám jsem toho navíc moc nenaspal, nemohl jsem, nešlo to. Stále se mi to honilo hlavou, dokola dokolečka, až se mi z toho chtělo zvracet.
'Proč?' Více už jsem se do deky zachumlat nemohl. Musel jsem do postele udělat už pořádně velký ďolík. Všude jsem cítil Inkyho, v polštáři, v dece, v matraci, ve vzduchu... prostě všude. Bylo to strašné, naprosté mučení. "UUUAAAAhhhhhh!!!!" zakřičel jsem a vyskočil jsem z postele. V očích mi hořelo a nikomu teď nedoporučuji mě štvát, nebo špatně dopadne.

Inky seděl pod jedním stromem. Měl skloněnou hlavu a vypadal, že spí. Nebyla to však pravda, truchlil. 'Co je to za ten divný... prázdný pocit? Bolí to... bolí....' Plakal, Inky zase plakal, stočil se do klubíčka. "Sakra!!!" Nadával.
"Eh?... Zemětřesení?!" Země se opravdu otřásala. Inky se postavil a začal se rozhlížet. V blížícím se hluku rozeznal něčí křik... a něčí jméno. "IIIIIIIIIIIIINNNNNNNNNNNKKKKKKKKYYYYY!!!!!!" protáhle jsem řval, křičel a vůbec dlouze jsem protahoval každé písmeno. Za mnou se táhla veliká mračna prachu.
"Kasshy?" Inky tiše zasténal a jen mě sledoval.
"Inkyyyy!!!! Ty....Ty idiote!!!!" zakřičel jsem a vší silou jsem se rozmáchl tím, co jsem celou tu dobu táhl za sebou. "Knižní BestSeller!!!" A jediným švihem jsem pokácel všechny stromy v dosahu a Inkyho poslal na oběžnou dráhu.
“Aaaaauuuuuu!!!“ Inkyho křik se ztrácel v dáli.
Kniha o rozměrech nadprůměrného člověka a ovázaná řetězem mi vyklouzla ze zpocených rukou a zanechala hrozivě vypadající koryto.

"Inky!!! Ty idiote!!!" Zhluboka jsem dýchal, vytáhl jsem kapesník a šel otřít krvavé skvrny na knize. Ani jsem si nevšiml postavy, která to vše sledovala z bezpečné vzdálenosti a pod kterou se teď vytvořilo menší jezírko potu. 'T-T-To muselo bolet...' A nasucho polkla.
Když jsem skončil, odtáhl jsem knihu zpátky do archivu, kde jsem si ji u Yojiho půjčil. Hned na to jsme se vydal hledat Inkyho. Našel jsem ho dobrou míli od hradu. Ležel ve slušně velkém kráteru a sledoval mraky.
"Idiote!!" Nijak se nepohnul.
"Proč jsi přišel? Co jsi nepochopil?" zeptal se mě naštvaně Inky.
Chvíli jsem jen mlčel. "Idiote!"
Inky se uchechtl a opovržlivě řekl: "To ty jsi idiot!" Zvedl se do sedu.

Cukl sebou, když zahlédl moje slzy v očích. Chtěl se mi vyhnout pohledem, tak se začal dívat dolů, ale ani to nebyla šťastná volba. Moje ruce krvácely. Kousl se do rtu. Sedl jsem si před ním na bobek. "Idiote!"
"Už jsem ti to řekl, ne?! Byla to legra-"
"A to si myslíš, že ti to věřím?!!" zařval jsem na něj, až sebou trhl. "To sis jako myslel..." Třásl jsem se. "To sis jako myslel, že nepoznám, že lžeš!!!?" Slzy se mi řinuly a já začal viděl jako pod vodou.
"Nelhal jsem."
"Lhal!"
"Nelhal!"
"Lhal!"
"Nelhal!"
"Lhal!"
"Nelhal!"
"LHAL!"
"NELHAL!"

Skočil jsem po něm a umlčel jsem ho vášnivým polibkem. Položil se na hlínu a jeho ruce mi vjely do vlasů a hrály si s nimi. Po chvilce jsem se oddálil. Moje slzy mu kapaly na tváře. "Proč jsi to řekl?! Inky ... Inky by tohle nikdy neřekl."
"Já nejsem Inky..." řekl tiše.
"Jsi Inky..." hlas se mi ztrácel v kašli.
"Jsem Inkubus, démonické stvoření živící se na lidech. ... To jsem."
"Inky .... je Inky...."
Inky mi hleděl do očí a nakonec i on pomalu začal plakat. "Proč pláčeš?" Zeptal jsem se ho.
"Protože pláčeš ty... je to.. je to jako se zíváním... nakažlivý...."
"Plácáš hlouposti..." Začal jsem si hřbety rukou stírat slzy. "Jsi Inky... Inky vždycky plácal hlouposti..." Zasmál jsem se a utíral jsem si slzy, ale nepomohlo to. Pořád mi tekly proudem.

Inky mě celou tu dobu sledoval, jeho slzy tekly pomaleji. 'Proč mě bolí, když se na něj dívám?'
“Inky. Slib mi, … slib mi, že už nikdy takhle lhát nebudeš.“ Slzy mu pořád tekly. “Slibuješ?“
“... Slibuji.“ řekl tiše Inky a políbil mě.
“D-Dobře...“ Musel jsem si začít uvědomovat, v jaké to vlastně jsem situaci, protože jsem znervózněl. “Já... dojdu upéct sušenky...“ Chystal jsem se vytratit.
Inky mě uchopil za ruku a povalil mě do hlíny. Zašeptal mi do ucha: “To si myslíš, že tě nechám jen tak jít.“ a začal mě líbat na krku.
Nejdřív jsem se trochu vzpouzel, docela mě vylekal, pak jsem se však uvolnil a nechal ho ať si dělá, co chce. Zavřel jsem oči, již jsem přestal plakat.

Uprostřed užívání mě Inky náhle zvedl a objal mě. “Ty idiote, proč jsi chodil? Proč... jsi mě nezačal nenávidět?“
Oplatil jsem mu jeho objetí. “Protože... tě mám rád.“ Zase jsem začal plakat.
“Co Ryu? Milujete se, ne?“ Pronesl ta slova šeptem, pro mě to však bylo, jako by mi je z plných plic zakřičel do ucha. Ztuhl jsem, srdce mi začalo bít rychleji. Moje objetí pomalu povolilo a Inky se mi podíval do tváře.
V očích se mi zračila panika, zmatení a strach. Neslyšně jsem vyslovil: “Ryu-senpai...“ a v hlavě se mi přehrály nedávné události. “Ryu-senpai! Toudai! Fafrire!“ začal jsem panikařit. “K-Kde jsou?! Jsou tady?! Ryu!!...“ panikařil bych ještě chvíli, kdyby mě Inky zase obvyklým způsobem neumlčel.
No, ruce ještě chvíli panikařily, když ne hlas. Když mě dostatečně uklidnil, odpověděl mi: “Jsou tady v Be-Sekai. Můj starší bratr je teď hledá pomocí své magie.“

“T-Takže žijí? Jsou v pořádku?“ Inkyho smutná tvář mi byla jedinou odpovědí. “Ne, jsou v pořádku, že jo? To mám za tu knížku, co?“ Začal jsem s ním třást. Inky si povzdechl.
“To ti nemohu říct. I pro osamoceného démona je tu velmi těžké žít. Mnohé části mého světa jsou jako ta nejdivočejší džungle, kde se i ten nejmocnější a nejsilnější jedinec může stát snadnou kořistí. … Nemluvě o člověku.“
Z jeho slov mě mrazilo v zádech, vycítil moji vzrůstající nervozitu.
“Ale tak to není všude... Jsou tu i docela... neagresivní druhy. Některé jsou naprosto neškodné. “
Pořád mě nedokázal uklidnit.
“Fafrire je ochrání.“
Jen jsem kývl hlavou.

Náhle jsem hlavu zvedl a rozzářeně jsem zvolal: “Dobře, půjdu udělat sušenky. Musíš mít hlad, viď?“ Než se zmohl na protest, zmizel jsem mu z očí. 'Kasshy... Jakou tíhu na svých ramenou teď neseš?... ' Inky se domů pomalu šoural a přemýšlel. 'Kladeš si to za vinu? Že jsme tady? … Kdybys to neudělal... Všichni jsme mohli být mrtvý...'
Inky se zastavil na jedné chodbě. 'Fajn, je myslím na čase si něco ujasnit!' Vyrazil rychlým krokem k jistému cíli.
Jeho otec zrovna kráčel chodbou a četl si přitom, tak jak to měl ve zvyku. Najednou ho něčí ruka popadla za rameno, král Inkubů se naježil a jen tak tak udusil vyděšený jekot. “Ooooo-tčeeee-!“
Inkyho otec se pomalu podíval dozadu. “A-ah, synku... Ty jsi mě vyděsil! Myslel jsem si, že na mě sáhla sama Smrt. Víš, jaká je to záletnice... hehehe...“
“Možná ti s ní domluvím rande.“ Inky se na svého otce doširoka a hrozivě usmál.
“To je od tebe milá nabídka, ale mám nabitý program. … - hehehe---“

Inky se k otcově tváři ještě víc přiblížil. "M-Myslím, že mi zrovna teď .... něco odpadlo.. ano, ano ... teď mám volno...."
Společně zamířili do jeho pracovny. Inky už se zdál být dostatečně vychladlý na to, aby se s ním šlo normálně bavit. 'Ale, ale...' pomyslel si Inkyho otec. Velké okno naproti vstupním dveřím bylo situováno proti západní straně, okolo obou stěn byly police plné knih, uprostřed pokoje byl kulatý konferenční stolek a tři vypolstrovaná křesla z počátku 20. století. Před oknem pak ještě velký těžký stůl.
Inkyho otec mávl rukou a z víru červeného prachu se objevil čajový servis i s nalitým čajem. "Trochu čaje?"
Inky jej mlčky přijal. Oba teď seděli v křeslech a navzájem se sledovali. "To ty jsi řekl Kasshymu kde jsem?" začal Inky.

"Je vhodné jej nazývat jeho pravým jménem?" otázal se naopak jeho otec.
"Před tebou jej vyslovit mohu, už jej stejně znáš!" Inky upil čaj a čekal, až otec odpoví na jeho první otázku.
"Ano, řekl jsem mu to.... ale než mě budeš chtít zabít...." obhajoval se rychle, neboť Inky plál plamenem hněvu. "Měl by jsi si uvědomit, co vlastně chceš."
Inky se na chvíli zarazil a začal se dívat úkosem na zem. "Ty víš moc dobře, co ten kluk cítí! Až moc dobře." Druhá věta zněla Inkymu neuvěřitelně hořce.
"Jak... ho mám odehnat?"
"To chceš?"
Inky zaklonil hlavu a zavřel oči. "Ne, nechci... bolí to." Jeho otec vyčkával.

"Bolí to, když ho vidím plakat... Bolelo to, když jsem se ho snažil včera přimět mě nenávidět... vidět mě jako stvůru... Proč to nepomohlo? ... Je to ... láska? Tak tomu lidé říkají, ne?"
Vyčkával, věděl, že jeho syn toho má hodně na srdci. Inky však nepokračoval, vědět něco neznamená umět to slovy popsat.
"Víš, od svých bratrů ses vždycky hodně lišil. Už od tvého narození jsem to věděl." Inky na něj pohlédl. "Neboj, nemáš v sobě žádnou monstrózní sílu, ani s tebou není spojené žádné proroctví, to by bylo příliš klišé." Upil ze svého šálku. "Tak co je v tobě tak jiné?" zeptal se.
"Co?"
Lehce se uchechtl. "To je to, "Co" to je? Jsou to oči, tvé vlasy, tvá tvář... nebo něco úplně jiného. Možností je spousta, ... ale na tom přeci nezáleží. Nic to nezmění." Ledabyle mávl rukou.

"Co mám dělat? Jestli s ním zůstanu, způsobím mu jen bolest."
"Pokud ho opustíš, způsobíš mu ji též. Otázkou je... co je menší zlo?" Inky se na otce prudce a zlostně podíval, rychle však sklonil hlavu. Jeho otec měl pravdu. On bude žít ještě několik století, možná i tisíciletí, zatímco Kasshy... ani ne stovku. On zůstane mladý a krásný, Kasshy zestárne. Pomyšlení, že by jej měl sledovat, jak pomalu umírá, ho děsilo, trhala ho na cucky.

"C-Co to dělám? ... Zapomněl jsem přidat vajíčka..." Huhlal jsem si pro sebe potom, co jsem už zkazil asi pátý plech sušenek. Nemohl jsem se soustředit, nešlo to. Hlavou se mi honily myšlenky, mizely a zase se vracely.
'-Co Ryu? Milujete se, ne?- .... ... ...' Už jsem to nevydržel, sesypal jsem se a propukl v nekontrolovaný pláč. Je zvláštní, kolik člověk může ronit slz, kolik jich v sobě má. Slzy mi braly sílu a já z nich začal kašlat.
Sevřel mě skličující pocit. Nešlo to vydržet, popadl jsem kuchyňský nůž a....

"Jeden člověk řekl: 'Následuj hlas svého srdce.'." řekl otec moudrá slova svému ztracenému synovi.
"Eh?"
"Já jsem si to nevymyslel!" řekl podrážděně. "To je fuk,... co se snažím říct je.... žij svůj život podle svých principů a zásad."
"Ale..."
"Žádné ale... vzchop se." Zvedl se a přešel k Inkymu a chtěl ho políbit. Inky ucukl a dal si ruku před pusu. "Šíš... Nechtěl jsem tě líbat, jsem snad nějaký zvrhlík?" Jeho otec se narovnal.
'Vážně chceš znát odpověď?'
"Chtěl jsem ti jen předat část své energie.“ Uraženě se otočil a vyjádřil rukama bezradné gesto. “Účinek té pečetě je stále aktivní, ne?"
"Nemusíš si dělat starosti, otče. Jsem v pořádku." Inky se zvedl a měl se na odchodu.

"A nebo je to proto, že... chceš jen jeho." řekl polohlasem, Inky se k němu prudce otočil, ale otec už byl začtený do knihy. Inky si lehce odfrkl a odešel.
Když se za ním zavřely dveře, jeho otec lehce sklapl knihu. "Zdá se, že se ona 'krev'... probudila.... Hmmm..." tajemně se usmál a přešel za svůj pracovní stůl se spoustou šuplíků. Sedl si a chvíli tak zůstal, zamumlal několik slov a z desky stolu vyjela plochá truhlička.
Jemně, jako by se bál ji poškodit, ji otevřel a zaposlouchal se do líbivé melodie. Skříňka však obsahovala ještě i jiný poklad, než jen hudbu. Celou atmosféru dokreslovalo pozvolna zapadající slunce.

--- Nyní na chvilku opustíme Inkyho a posuneme se v čase i prostoru o pár hodin dopředu ---

"To ne!" zakřičela Marie na svoji matku, která ji přišla náhle navštívit během jejího pobytu v horkých pramenech. Matka byla štíhlá, měla blonďaté vlasy, hrdou bradu a přísný obličej. Její oblečení bylo elegantní, ale zároveň praktické.
Vedle ní tu byl ještě cizinec, byl to mladík okolo 25 let. Měl černé vlasy, pronikavý a ledový pohled a v kombinaci se společenským oblečením působil odtažitě a neosobně. "Ale miláčku." řekla jí matka. "Pan Hiningen je spolehlivý a pracovitý. Sice v mé firmě, kterou jsem zdědila po mém nebohém manželovi, budiž mu země lehká, pracuje teprve krátce, ale během té krátké doby se vyšplhal velmi vysoko. Jsem si jistá, že si budete dobře rozumět." řekla to chladně a znělo to jako příkaz.

"Vůbec ho neznám." protestovala Marie.
"Však se poznáte!" odsekla jí matka. "Mimochodem, kde je tvůj bodyguard? Nikde ho nevidím."
'Koukimi!' Marie sebou trhla. "D-Dala jsem mu dneska volno."
"Volno?"
"Ano, proč ne? Pořád je po mém boku a svoji práci odvádí výborně! Svoje volno si právem zaslouží!" Odpověděla Marie příkřeji, než původně zamýšlela.
"'Po boku'? ... Ah..." řekla si pro sebe její matka. Marie nervózně sevřela dlaně, pohled toho muže ji děsil. Byl tak ledový a neosobní.
"No, myslím si, že si zaslouží víc než jeden den. Až přijde, musím mu říct, že si může vzít dovolenou po zbytek týdne."

'Zbytek týdne?! Ale to je... to ho do konce pobytu už neuvidím.' V Marii se začalo hromadit zoufalství, celá její maska sebevědomé dámy se hroutila jako domeček z karet. Náhle se otevřely postranní dveře a do místnosti nakoukl Koukimi. Všichni k němu vzhlédli. Lehce se uklonil. "Omlouvám se, že ruším. Nevěděl jsem, že jste přijela, madam." řekl směrem k Mariině matce.
"Co se stalo, že jste tak ... zřízený?" zeptal se ho pan Hiningen, v jeho hlase byl slyšet posměch a opovržení. Koukimiho oblečení bylo potrhané, ušpiněné a neměl ani svoje sluneční brýle, které pořád nosil. Tázavě nadzvedl obočí. Muž se provokativně usmál. "Jsem Hiningen Hakujou, snoubenec slečny Marie."
"Rozumím, ... ohledně mého zevnějšku... trochu jsem se ušpinil při záchraně toulavé kočky před neukázněným řidičem."
"Toulavé kočky?" Pan Hiningen se dal do hlasitého smíchu. "Kočku?!? Pitomou kočku! .... Whahaha.... Co by jste dělal, kdybyste se zabil?"

Koukimi se lehce usmál úsměvem lovce těsně předtím, než prokousne oběti hrdlo. "Zvedl bych se a omluvil se slečně Marii, že jsem nebyl hoden toho být jejím ochráncem." Řekl s naprostým klidem. Dosáhl svého, neboť pan Hiningen se zamračil.
"Matko, pane Hiningene. ... Jistě jste unavení po dlouhé cestě, nebudu vás tedy zdržovat od odpočinku." řekla vychovaně Marie, zvedla se a odešla s Koukimim.
Když se za nimi zavřely dveře, Hiningen se zeptal: "Ten muž, kdo je to?"
"To je Mariin osobní bodyguard, Koukimi Okugi. Zaměstnávám ho už 5 let. Nikdy nezklamal."
"Ah, zdálo se mi, že je jí dosti blízko. Asi se mi to tedy jen zdálo."
"Má dcera by se nikdy nesnížila k tomu mít vztah s pouhým bodyguardem!" Ostře mu odpověděla, ale semínko pochyb již bylo zasazeno.

Koukimi šel za Marií, v jejím stínu, přesně tak, jak tomu bylo už po mnoho let. Večerní vzduch byl studený a Marie na sobě měla tradiční lehce růžové kimono s výrazným oranžovým motivem stylizovaných květin. V měsíčním světle se vzor jevil blýskavě. Šli zrovna přes most ozdobený dřevěnými kapry, když se Marie otočila a začala do Koukimiho bušit pěstmi. "Kde jsi byl?! Kde jsi byl?! Celé ty tři dny...? Kde? ... Bojím se ho!" Pomalu se mu svezla do náruče.
On ji jemně objal a začal ji konejšit. "Jsem tady, už je to v pořádku."
"Není to v pořádku! Měl jsi tu být... pořád! Po mém boku!" Ještě víc se mu zabořila do hrudi. "Co je to?" pohlédla na svoji levou ruku, byla od krve. "K-krev...?"
"Ah. To auto mě trochu zřídilo..." Lhal Koukimi. Marie ho však neposlouchala. "Musíš k doktorovi! Hned!" Chtěla ho tam dotáhnout, ale Koukimi se ani nehnul. Místo toho si Marii k sobě ještě víc přitáhl a pevně ji objal, dával při tom pozor, aby ji neušpinil.

"Koukimi... Co?"
"Nebojte se, princezno." Pustil ji a poklekl před ní. "Váš rytíř vás bude chránit do posledního dechu." Nejdřív ho jen překvapeně pozorovala, ale pak vykřikla: "To neříkej! Zakazuji ti to!"
"Vaše přání je mi rozkazem."
Zpovzdálí je pozorovaly ledové oči. "Hhhh..." tlumeně se zasmál. "Takže bodyguard, ah..." Znovu se tlumeně zasmál a pohlédl na displej mobilu. Oba tam v objetí, proti měsíčnímu svitu, byli velmi dobře vidět.

--- Teď se přesuneme ještě jednou v prostoru ... ve stejný čas u Kato-Sagů, v době, kdy u nich Ryu a Toudai ještě odpočívali---

Generál sledoval Ryua, jak jí. Nebylo to poprvé od chvíle, kdy se potkali. Ryua to dosti znervózňovalo, neboť Generál měl takový zasněný a vzdálený pohled, jako by ... byl zpět v minulosti. Odvrátil se a zavětřil ve vzduchu. Již byl večer a měsíc krásně svítil.
Oba seděli v lese, na malém paloučku blízko nory. "Krásný večer." Nadhodil Ryu, ale minul cíl. Generál neodpověděl. 'Oj, oj... co je s touhle atmosférou?' Povzdechl si a vyklepal ze svých hnědých kalhot drobky. Bílé triko, co měl naposledy v lidském světě, už vzalo za své. Nebyl žádná zmrzlina, takže mu studený večerní vítr vůbec nevadil.
Naštěstí ho z trapné situace zachránila Flurr. "Hej, Ryu! Pojď rychle, chci ti něco ukázat Pospěš si!"
Ryu se zvedl a ještě pohlédl na Generála, než zmizel v jeskyni. 'Co mu asi je?'
"Víš jak jsi se ptal na Duhovou jeskyni?"
"Jo."
"Teď uvidíš, proč se tak jmenuje." Mrštným skokem mu zmizela za jedním sloupem a Ryu musel přidat do kroku, aby s ní udržel krok.

"Ryu? Víš co se bude dít?" Zeptala se ho Toudai, když ho spatřila. "To bych taky rád věděl." odpověděl jí se smíchem. V jeskyni bylo slušné shromáždění, hlavně tu byly matky a trošku odrostlejší mláďata. Všichni sledovali díru ve stropě.
Pomalu a jistě do prostoru začalo vnikat měsíční svit. Hladina jezírka začala měnit barvu a svit se od ní odrážel na kameny. Tam, kam dopadlo světlo, se kameny začali měnit. "Wau..." vydechli Toudai a Ryu najednou. Celá jeskyně se pomalu rozzářila všemi barvami, a nejen duhy. Bylo to jakou koukat na podzemní polární záři.
Nad jezerem začalo světlo tančit a stejně tak i malí Kato-Sagové. Vyskakovali a nořili se do záře, přeskakovali z kamene na kámen, padali do vody a vydávali tichý líbivý zvuk, jako by zpívali. Ryu ani Toudai to nevydrželi a přidali se taky.
Jenže nebyli zdaleka tak obratní jako králíci a během chvilky Ryu skončil ve vodě, naštěstí jí nebylo víc než po pás. Toudai se mu smála. Ryu se nejdřív tvářil překvapeně, ale pak se doširoka usmál a začal stříkat vodu po Toudai. Ta mu to s radostí oplácela.

Jejich smích naplnil jeskyni a než se nadáli, k jejich vodní hře se přidali i starší králíci. Brzo se z obřadu světla stala vodní bitva. Jeden druhého topili, polévali a shazovali do vody. Vodní radovánky pokračovaly ještě dlouho po tom, co přestal dopadat měsíční svit skrz díru ve stropě.
“Em, Flurr?“ zeptal se jí udýchaný Ryu.
“Copak?“ a naklonila hlavu na bok.
“Prosím, neříkej mi, že jsme zrovna překazili váš nejsvatější rituál.“ Koukal na ni prosebně. Toudai naopak vyděšeně a úzkostlivě. To, čeho byli svědky, bylo nádherné a jistě pro ně posvátné. “Flurr...?“ Špitla Toudai.
“Jo, něco takového.“ Řekla s pobaveným úsměvem Flurr. “A tady je váš trest!“
“Aaaah!“ zakřičel Ryu, když ho do vody povalil velký černý králík. “Fafrire! Ty jsi tu taky?“ zvolal Ryu mezi prskáním a kašláním vody. Fafrire se jen široce usmál a povalil ho znovu do vody.

“Tak takhle!“ Zakřičel Ryu, když se znovu dostal nad hladinu. Vymanil se z jeho sevření a skočil mu na záda. I když byl Fafrire silný, celé tohle skotačení ho pěkně vysílilo a tak žuchl do vody jak dlouhý tak široký. Menší tsunami se pak postaralo o to, aby se i zbytek pustil do druhého kola.
Voda stříkala na všechny strany, smích plnil prostory a tak se nešlo divit, že celá podívaná získala během chvilky pěknou řádku diváků. Mezi nimi byla i osamělá postava s velkou jizvou. Celou tu dobu je pozorovala ze stínů. Jak tiše přišla, tak i tiše odešla. Zvonivý smích jí byl průvodcem až k ústí jeskyně.
V koruně stromu Nejstarší pozvedl hlavu a pohlédl skrz neprodyšnou spleť větví a listí na úplněk duhového měsíce. Otevřel slepé oči a usmál se. Vítr mu o všem vyprávěl.

Voda byla patřičně studená a tak nebylo divu, že Ryu i Toudai spali v chumlu teplých kožíšků. Největší samičky je rády přijaly, oba z toho byli nejdřív trochu nesví, ale teplíčko je brzo umlčelo.
“Podívej na ně, jak spí.“ řekla celobéžová samice.
“Nejsou sladcí?“ zeptala se jiná.
“To mi povídej, nejradši bych je adoptovala.“ přidala se třetí. Tiše se rozesmály. Vzduch teď naplnil jen zvuk tichého oddechování. Na tuto měsíční koupel nikdo hned tak nezapomene. Vlastně, možná se vodní bitvy i stanou tradicí.

--- Teď zpátky k Inkymu ---

Inky šel do svého/mého pokoje, nebyl jsem tam, tak se šel podívat do kuchyně. Našel tam však jen zmateného Yojiho stojícího za kuchyňskou linkou, která byla naproti dveřím. Uprostřed bylo několik trub na pečení, několik dřezů na nádobí, ze stropu vysely různé nástroje a vůbec to tu vypadalo jako v kuchyni větší restaurace. Místnost měla ještě jedny dveře nalevo od vstupních, ty však vedly do spižírny.
“Yoji? Co ty tady? Myslel jsem, že jsi pořád jen v archivu.“ Zeptal se udiveně Inky.
“Mmm... Víš, Kasshy...“ rychle si však zacpal pusu, neboť řekl mé jméno. Inky nad tím mávl rukou a naznačil mu, ať pokračuje.
“No, on říkal, že za tu knihu mi napeče jahodový sušenky... A víš, no... zrovna jsem čistil podlahu, když... “ Nervózně se ošíval a to už Inky ztratil nervy. “Když CO?!“
Yoji vyděšeně vyjekl a narovnal se. “Když mi náhle praskl čajový hrneček!“
Inky vydal zklamaný zvuk. “Tohle? Říkal jsem si, že se stalo něco tragického. Neděs mě takhle...“

“No, vlastně jo...“
“Cože?“ Yoji se strachem naježil.
“Já, … četl jsem, že když se najednou něco rozbije, je to špatné znamení.“ Trošku se nahrbil. “Zrovna jsem myslel … na Kasshyho, tak jsem sem šel...“ Inky pomalu odcházel. 'Takhle blbě mě děsit.'
“... a on tu není a je tu něčí krev...“ Inky ztuhl a otočil se. “Kde?!“
“T-Tady!“ Yoji vyděšeně couval. Krvavá skvrna se nacházela za kuchyňkou linkou.
Inky se rozhlédl a rychle našel zakrvácený nůž u dveří ke spižírně. Zvedl se a pohlédl na linku. Byly na ní mísy s těsty, rozsypaná mouka i cukr, vaječné skořápky a spousta nepořádku. 'Kasshy... Kasshy neměl v kuchyni nikdy nepořádek, … ne takovýto.' V hlavě si vybavil můj poslední výraz ve tváři, než jsem mu zmizel. Zakryl si tvář.
'Jsem... vážně idiot. Proč jsem ho nechal jít samotného?'

“Bráško?“ zeptal se ho Yoji opatrně, on jej však nevnímal. Prudce vyrazil z kuchyně a napínal všechny své síly, aby mě našel. 'Jak to? Proč ho nemůžu najít? … Máme smlouvu... musí mít můj znak! Musí!' Inky zakopl.
Třásl se. “M-Musím se uklidnit! Ano... nic zlého se nestalo, jen si to namlouvám!“ S obtížemi vstal a opřel se o sloup. “Kasshy pekl... ano … nejspíš se jen nešikovně řízl o nůž … ano... trochu panikařil... ano... a pak utekl... jo, určitě se už vrací do kuchyně... zase s tím svým úsměvem...“
Jeho hlas se zlomil, stejně tak jako nohy. Sesunul se. “Na sušenky... ale nepotřebuje nůž!“ Inkyho pohlcovala panika, jeho síly byly pořád víceméně tytam, Kasshy zmizel … a byla to jen jeho vina.
“Bráško!“ křičel udýchaný Yoji. Inky se zvedl. “Já- vím, kde je Kasshy!“ Je skoro nepochopitelné, jak pár slov může vlít tolik síly do unaveného těla.

“Kde je?“ Yoji se však musel nejdřív vydýchat a ani Inkyho naléhavé třesení s jeho tělem ho nepřimělo v tom přidat. “Dost!“ Inky jen s nevolí přestal.
Yoji se zhluboka nadechl. “Jeden ze sloužících démonů ho viděl s naším nejstarším bratrem. Není se čeho bát!“ Yoji tím byl přesvědčený, když však viděl, jak Inky zbledl jako křída, začal pochybovat. “To ne!! On... On ho zabije!!“ Závod s časem mohl začít.