Inky - Kapitola 24

--- Kasshy

Zakřičel jsem, jak mě jeden Inkubus přišpendlil k zemi. Jen tak tak jsem stačil vykouzlit štít. Na jeho tváři se objevil úšklebek z radosti nad tím, jak se nemohu bránit. Nebylo času na přemýšlení, udělal jsem riskantní pokus. Vyvolal jsem nad sebou magický kruh blesku a usmažil jsem ho. Ucítil jsem škubání v rukou, ale přes můj štít to neprošlo. Shodil jsem zčernalé tělo, rychle jsem se zvedl a snažil jsem se najít Seiyaka. Nade mnou se objevil Washi. „Jste v pořádku?“
„Jo, jsem, ale kde je Seiyak?“
„Je u toho velikého Ztraceného!“
„Vynes mě nad něj, něco zkusím.“ Vylezl jsem mu na záda.

To, co vypadalo jako dredy, se ukázalo být chapadly a tím se značně zkomplikovala situace, navíc se očividně pohybovala nezávisle na mozku Ztraceného. Několik Kishiů se nám postavilo do cesty, ale buď my, nebo jiní draci je hned smetli z cesty. Od Ztraceného jsme si museli držet odstup.
Všechnu práci za něj dělala chapadla, on jen stál a dutě řval. Byl nejspíš schopen udělat jeden pohyb za čas. Šlahouny dorážely na Inkuby a ti se k němu nemohli ani přiblížit. „Sakra.“ nadával Seiyak a snažil se něco vymyslet. Navíc na ně doráželi i ostatní nepřátelé, a tak se nešlo soustředit jen na toho obra.
Sledoval jsem Ztraceného ze vzduchu a soustředil jsem se. Ruka mi zazářila tmavě fialovým světlem, mávl jsem a ze země vyrazily tlusté a tmavě světélkující řetězy. Spoutaly Ztraceného i s jeho příliš živým účesem.

Zařval, ten jeho mozeček měl nejspíš vyšší kapacitu, než jsem si myslel. Ztracený sebou začal škubat. Inkubové se ho mezitím snažili vážněji zranit, ale pořád bez výsledku. Pudinková konsistence těla jim nedovolila ho pořádně zasáhnout, šípy se ani nezaryly, seky mečem ho sotva polechtaly, některé se v něm dokonce zasekly, a elementální magie … o té je lepší ani nemluvit, tu prostě pohltil.
Zhmotněná kouzla ho však dokázala zadržet. Tedy přesněji řečeno, dokázala ho zadržet na pět vteřin. Řetězy popraskaly. „Do prkýnka ... dubového!“ Láteřil jsem. Obrátil se naším směrem. „Washi, hoď tam zpátečku!!“ Nemusel jsem to říkat ani poprvé.
Obluda však byla rychlejší, její chapadla nás hned obklíčila. Pálil jsem do nich blesky, ale jen to začoudilo. Jeho tlama byla jen pár metrů za námi. Washi mě najednou uchopil za zápěstí a prohodil mě rychle se uzavírajícím otvorem. „Washi!!!“ křičel jsem. Na jeho tváři jsem zahlédl lehký úsměv.
„Možná tem slib přeci jen splním.“ tiše zašeptal. Šlahounová past sklapla ve chvíli, kdy jsem se ocitl venku. Mohl jsem jen bezbranně sledovat, jak ji stáhl, zařval, máchl hlavou a odhodil ho do dáli. Mé přistání nebylo tvrdé, vrstva mrtvol posloužila jako dobrý tlumič. „Washi!“ řval jsem jako smyslů zbavený.

Na zem se snášelo jeho pero. „Washi...“ tiše jsem zašeptal. Pírko bylo v dalším okamžiku přeseknuto nepřátelským Inkubem. Potěšeně se šklebil. „O jednu blbou slepici míň, taky dobrý.“
„Sklapni.“
„Cos to říkal?“
Zvedl jsem se ze země. „Řekl jsem, abys sklapl!!“ zakřičel jsem, bez jakéhokoliv soustředění jsem vytvořil před sebou kruh a vypálil jsem proud světla. Světlo smetlo vše v cestě a nechalo za sebou jen koryto. Podal jsem si přitom i Ztraceného, kterému to pořádně proděravělo bok, ale stejně, ta příšera snad byla nesmrtelná, protože se jen zakymácela a díra se začala pomalu zacelovat.
Ale dal jsem ostatním naději, ukázal jsem jim, že ho lze zranit, že můžeme zvítězit. Tuhle naději ... nemínil jsem ji pustit. Klesl jsem na zem.
„Kasshy...!“ křičel Seiyak, který ke mně běžel. Podepřel mě a pomohl mi se zvednout.
„Washi...“ procedil jsem skrz zuby.
„Washi má tuhý kořínek, toho hned tak nic nerozhází.“ ujišťoval mě, ale já v jeho hlase slyšel nejistotu.

Díra, kterou jsem udělal do Ztraceného, byla už jen poloviční.
„Sakra!“
Rozhlédl jsem se kolem. Nepřátelské vojsko nijak nespěchalo, bralo to jako hru na zkrácení dlouhé chvíle. Štvalo mě to, neuvěřitelně mě to štvalo. Do hluku bitvy se přidal další zvuk, ale sotva jsem jej vnímal, až po chvíli jsem si všiml, že se zvuk přibližuje.
„Co to je?“ zeptal se Seiyak a odpověděl mu řev. Z lesa začali vybíhat obrovští králíci, Kato-Sagové. Radostí mi vytryskly slzy. V jejich čele jsem poznal Generála. Víc než vlna uší mě šokoval jejich Nejstarší, třebaže mi o něm Ryu s Toudai už vyprávěli, byl to pořád úžasný pohled. Pohyboval se pomalu, ale rozhodně si to mířil k obřímu Ztracenému a všichni mu s největší radostí ustupovali z cesty.
Ztracený vycítil rovnocenného soupeře a zařval. Nejstarší mu odpověděl a vrazil mu takovou facku, že se svalil na bok. Hrubá síla proti hrubé síle. Nepřátelé byli naší posilou lehce zaskočeni, Kato-Sagové se do nich pustili a převýšili je svojí mrštností.

Navíc byli zvyklí dělat vše ve skupince, takže měli ještě výhodu týmové práce. Jenže i opačná strana měla své posily, z bran paláce se vyhrnuli další Ztracení, jenže tihle vypadali jinak. Už na první pohled vypadali inteligentněji a také tomu tak bylo.
„Sakra! To je snad pěstuje?!“ zeptal jsem se ve vzteku a vyprostil jsem se ze Seiyakova držení.
„Ale... ano...“ vydechl.
„Co tím myslíš?“ Zeptal jsem se a už jsem musel jednoho odrážet. Hned jsem pocítil podstatný rozdíl v oblasti hrubé síly. Seiyak mu usekl hlavu, tedy jen napůl, protože uskočil. Řval bolestí a já ho dorazil ohnivou koulí. Chvíli se jen tak válel v křečích, než úplně lehl.
Kašlal jsem, protože smrděl ještě víc, než ti slabší.
„Slyšel jsem jednou o vylepšování Ztracených. Otec na to kdysi narazil, ještě dřív, než jsem se narodil. Existuje totiž kouzlo, které spojí normálního démona s existujícím Ztraceným. Výsledný Ztracený by měl částečně převzít schopnosti a vlastnosti démona.“

Střetl jsem se s jedním krvežíznivým Inkubem a Seiyak mu pomohl zahnat žízeň jeho vlastní krví. Zaslechl jsem řev a praskání větví, otočil jsem se. Blížil se k nám les. Zamrkal jsem a ještě jsem si protřel oči, z toho pohledu by totiž radikální ekologický aktivista vyskočil radostí z kůže.
Stromy si to k nám mířily a vylepšený nebo obyčejný Ztracený, rozplácli se stejně dobře. „Pane bože....“ zasténal Seiyak.
„Kdo je to? ….“ Zatřásl jsem s ním. „Přestaň nad nimi slintat a řekni mi, kdo to je!“
„To jsou Kyouko-Shini. Nejstarší obyvatelé Be-Sekai.“ Jeho oči zářily štěstím a radostí. „To znamená ...“ Sevřel pěsti. „Vyhrát... my vážně můžeme vyhrát.“
„Haló, Be-Sekai Seiyakovi, máte tu neotevřenou zprávu!“
Rychle si setřel slzy. „To jsou Kyouko-Shinové.“
„To už vím.“
„Není tvora, o kterém by se povídalo tolik legend. Otec mi jednou říkal, že to nejsou ty stromy, ale démoni v nich. Kyouko je vlastně démon, neboli Duše stromu a Shinem se označuje jeho hostitelský strom. Nikdo neví jestli byl nejdřív strom, nebo démon.“

Hlavou mi prolétla jedovatá poznámka o slepici a vejci, ale mlčel jsem.
„Kyouko vypadají jako lidé, mají zelené vlasy, ze kterých jim raší listy a jeden pár větví. Čím víc jsou větve rozvětvené a spletené, tím starší Kyouko je. Jejich kůže je hnědá a hrubá, stejně jako kůra jejich Shina. Nerozeznal bys ho od normálního stromu, dokud by tě nenakopl za to, že ses na něj vymočil.“ Na tváři se mi objevil přiškrcený úšklebek, ale těžko říct, jestli kvůli jeho poznámce, nebo jeho fascinovanému pohledu.
„Ze všech tvorů jsou také nejmoudřejší, všechno si pamatují. Takže není dobré je naštvat, protože tě pak budou pronásledovat do konce tvého života. Navíc mohou žít v kterémkoliv lese tě napadne, nemají žádné vyhraněné teritorium, ani nepotřebují mít košatý strom, i úplně mrtvý strom může mít svého Kyouka.“
Nebylo těžké pochopit, proč je jimi tak fascinován a málem ho to stálo život. Zezadu na nás zaútočil Inkubus a až pozdě jsme si ho všimli. Vzduchem letěla krev, naštěstí však jen jeho. Toshiwa ho na poslední chvíli přesekl v půli.

„Toshiwo? Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Seiyak.
Ignoroval jeho otázku a vyhrkl: „Prosím, nechte mě bojovat s Warukem!“
Trochu nás jeho prosba překvapila, byla však naprosto pochopitelná. Seiyak rozhodně přikývl. Jeden Kyouko-Shin se k nám přiblížil. Musel být aspoň deset metrů vysoký, Větev-kmen-ruka se sehnula a naznačila nám, ať si vylezeme. Nervózně jsem přijal jeho nabídku.
S jejich přítomností jsem nepočítal, vlastně nikdo s ní nepočítal, méně krvelační Inkubové se radši dali na ústup. Z takové výšky byl perfektní výhled. Podařilo se mi najít Ryua. Zrovna máchl mečem a objevili se dva tyrkysovi, dlouzí hadi s vousy a rohy, kteří se spletli do spirály a ničili vše okolo sebe.
'Netušil jsem, že má takovou moc.'
Tarek byl v jeho blízkosti a máchal mečem na všechny strany. Byl jsem rád, že jsou živí.
Ve vřavě jsem letmo zahlédl i Inkyho, ale rychle mi zmizel ze zorného úhlu. Snažil jsem se však najít někoho jiného. 'Washi...' Nikde po něm ale nebylo stopy.

Strom si to rázoval k paláci, před jeho vchodem nás položil a vrátil se do bitvy. Jak se kolos zvedal, měl jsem pocit, že jsem v jeho koruně někoho zahlédl. Určitě to byl Kyouko. Toshiwa vyrazil dveře, nikdo za nimi nečekal. Rozhlédli jsme se po vstupní hale, ale vedle váz, koberců, podpůrných sloupů a těžkých závěsů tu nic jiného nebylo.
„Klidně by to mohla být past.“ zamumlal jsem si pro sebe. Věřil bych i tomu, kdyby mi Seiyak nezaťukal na rameno a neukázal na neonovou šipku s nápisem „Tudy, tudy.“ Dostal jsem tik do oka a začal jsem Uragiriho nesnášet ještě víc.
Opatrně jsme šli naznačeným směrem. Po několika schodištích, zatáčkách a chodbách označených šipkami jsme dorazili do veliké haly. Nad protějšími dveřmi byl další neonový nápis „Už jen kousek.“ Vztekle jsem zavrčel.
„Jen vy?“ ozval se hlas ze stínu a já nadskočil leknutím. Ostatní sebou také trhli. „Doufal jsem, že uvidím Tareka. Ten starý démon mi ještě dluží jednu jizvu.“ Usmál se a odhalil zářivé zuby.

Toshiwa zavrčel a víc sevřel meč. Vrhl se na něj, ale starší Inkubus jeho útok snadno zablokoval. Využili jsme šance, proběhli vchodem a běželi nahoru po schodech. Waruk se po nás otráveně podíval. „Achjo, to bude zase nuda.“ Povzdechl si, ušklíbl se a odmrštil Toshiwu jako hračku.
Udělal několik nejistých kroků dozadu, ale rovnováhu udržel. Těžce oddechoval.
„Co říkáš, neukončíme to rychle?“ provokativně se ho zeptal.
Mladý Inkubus zavrčel a znovu se po něm vrhl. Zaútočil zprava, on to vykryl a lehce ho odstrčil. Toshiwa nepřestával útočit, ale nemělo to žádný účinek. Waruk si s ním jenom hrál a dobře se tím bavil.
„Jsi slabý.“ Prudce s ním mrštil o zeď a Toshiwa klesl na zem. Kovový zvuk se nesl místností.

*** Toshiwa

„Slabý! Jsi slabý! … Jdi pryč! … Slaboch!.... Třasořitka!....“ křičeli na malého Toshiwu ostatní Inkubové jeho věku.
'Proč?' ptal se mnohokrát, ale nikdo mu neodpověděl. 'Chci si s nimi jen hrát. Proč však musíme pořád bojovat?'
„N-Nechcete si zajít k řece? Můžeme lovit ryby.“ navrhl plný nadějí svým vrstevníkům.
„A k čemu?! ... Stejně je nepotřebujeme! ... To je pěkně blbý nápad!“
Posmutněl a musel utíkat, protože ostatní na něj začali házet kameny. Běžel celou cestu až k řece. Tiše tekla, jen sem tam narušilo její proud šplouchání způsobené rybím ocasem nebo přistání hmyzu na její hladině. Tiše plakal a pozoroval svůj odraz.
Od ostatních se přece tolik nelišil. Měl tmavomodré vlasy s několika černými proužky, křídla, ocas i rohy, jen jeho oči byly světle šedivé, což byla na Inkuba neobvyklá barva. Je pravda, že se také narodil menší, než bývá normální a jeho křídla byla také dlouho malá, trvalo mu několik let, než se s nimi dokázal udržet ve vzduchu. Obyčejně to Inkubové umí pár hodin po narození.
Popotáhl a utřel si slzy. Najednou něco v křoví zašustilo. Polekaně se postavil. Křoví se třáslo a pak se z něj vykulila chlupatá kulička. Prohlížel si ji. Měla veliké oči, hnědozelené chlupy a dvě chlupaté bambulky na tykadlech. Opatrně si malého Inkuba prohlížela.
„Ahoj.“ řekl Toshiwa.
Kulička začuchala a opatrně přiskočila blíže, znovu začuchala. Malý Inkubus ji pozoroval, poskakovala okolo něj a očichávala ho. Nakonec radostně zapískala a skočila mu do náruče. Smál se a snažil se uhnout jejímu hbitému jazyku, který ho olizoval.

Získal prvního kamaráda. Držel to v tajnosti, protože se ostatních bál. Společně chodili na ryby, hráli si na schovávanou a prozkoumávali les. Čas plynul a oba už pořádně povyrostli.
„Heea!“ volal svého kamaráda. Našel ho ležet na louce, byl celý od krve. „Heea!!“ jak k němu běžel, pletly se mu nohy. Než ho mohl vzít do náručí, vrhli se na něj ostatní Inkubové a zabránili mu v pohybu.
„Neeee!“ Zmohl se jen na křik, z jejich pevného sevření se nemohl vyprostit, a tak mohl jen sledovat, jak ho před jeho očima mučí.

Tělíčko už dávno vychladlo, ale Toshiwa ho stále kolébal v náručí. Pořád z dáli slyšel posměšné hlasy, urážky a zlomyslný smích. Když si uvědomil, že se dalo do deště, tak si také všiml, že stojí u řeky na místě, kde se poprvé setkali.
Pomalu pod jedním stromem vykopal malý hrobeček, dal na něj plochý kámen a pár květin. Dny plynuly a on u něj pořád seděl.
„Nenávidíš je?“ zeptal se ho hlas. Němě zakroutil hlavou.
„Proč ne? Copak krutě nezabili tvého jediného kamaráda?“
Přikývl a ještě víc sevřel kolena.
„Nechceš se jim pomstít?“
„Ne. … I kdybych se pomstil, on se už nevrátí.“ Setřel si slzy. „Bude jenom víc bolesti.“ Zvedl hlavu a zadíval se na plochý kámen. Ruka ho jemně pohladila po vlasech.
„Jsi mladý a nezkušený, ale máš v sobě moudrost starých.“ Kamichi se na něj usmál a povzbudivě pokýval hlavou. „Proč vlastně netrénuješ s ostatními boj s mečem?“
„Zbraně ubližují.“ odpověděl bez zaváhání.
Kamichi vytáhl svůj meč z pochvy a zeptal se: „Co si o něm myslíš?“ Na čepeli se odrážel Tohhiwův obličej.

„Je to hezký meč, ale ...“
„Ale zabíjí, že?“
Přikývl. Kamichi vzal meč a hodil ho do dáli. Zabodl se do země.
„Může někomu ublížit?“
Díval se střídavě na Kamichiho a na meč. Cítil jistou nedůvěru. „Nemůže, nikdo jím nemává.“
„Přesně tak, nikdo jím nemává. Ale co teď?“ Přišel k meči, vytáhl ho a několikrát s ním proťal vzduch. „Co teď?“ znovu se ho zeptal.
„Může zabíjet.“ začínal se cítit velmi sklesle.
„A teď?“ zase meč zabodl do země. Toshiwa zakroutil hlavou. Kamichi meč znovu uchopil a znovu se zeptal na stejnou otázku. Takto se ho ptal, dokud Toshiwovi neruply nervy. „Jasně, že nemůže zabíjet!“
„Vidím, že už tomu začínáš rozumět.“ Kamichi se na něj široce usmál a sedl si vedle něj. „Vidíš, meč sám o sobě je jen objekt. Nic víc, nic míň. Nemá vůli, nemá srdce, nemá emoce, nemá mysl, má jen tvar, který mu byl dán.“[i/] Toshiwa naslouchal.
[i]„Je to jen nástroj, který následuje vůli svého pána. Zbraně nejsou zlé, dokáží přinést dobro stejně dobře jako zlo.“
Toshiwa se zamyslel. „Pojď!“ pokynul mu Kamichi. Odvedl ho do skladu zbraní, kde mu dal meč. „Zkus to.“ Nečekal na jeho přímou odpověď a zaútočil. Toshiwa útok dobře vykryl a podařilo se mu i několik nadějných pokusů o útok. Kamichi ho povzbuzoval, upozorňoval na chyby a dával mu rady.
Brzo se začali smát. „Vidíš, meč je nositelem tvojí vůle.“ řekl mu, když se vydýchávali. Radostně přikývl.

***

'Meč je nositelem mojí vůle....' Opakoval jeho slova v duchu.
„Tak co? Už ses rozloučil se světem?“ zeptal se ho Waruk a poklepal si mečem o rameno. Jeho postoj dával najevo, že tento boj bere na lehkou váhu a že čeká snadné vítězství. Toshiwa se začal pomalu zvedat. Nohy se mu podlamovaly a těžce dýchal.
Zvedl hlavu a podíval se mu zpříma do očí. „Ale, ale, ještě máme vůli bojovat?“ zeptal se ho posměšně. Pevněji sevřel rukojeť meče a zaujal bojový postoj. Waruk zakroutil hlavou a pokrčil rameny. „Komu není rady, toho zabij.“ řekl si staré rčení po svém.
Střetli se, kov řinčel, narážel do sebe a vzduchem létaly kapky potu.

'Nenávidíš je? … Chceš se pomstít? … Přineslo by to jen další bolest. …' Vzpomínky vystupovaly jedna za druhou. Jeho pohyby se stávaly plynulejšími a skoro vypadal, že necítí únavu.
'Co to s ním je?' ptal se Waruk sám sebe, protože znejistěl. Toshiwa totiž najednou nevypadal jako nezkušený mladík. 'Je načase to skončit!' Waruk se prudce pohnul dopředu, dostal se Toshiwovi za záda a uchopil ho pod krkem. „Je jedno odkud se v tobě bere ta síla, stejně nemáš šanci.“ Přiškrtil ho a škrábl ho špičkou meče do tváře.
Pramínek krve stékal dolů. „Vidíš? Nemáš žádnou šanci.“
„Meč nese moji vůli.“
„Co si to tam mumláš?“
Toshiwa vykřikl: „Tohle je moje vůle!“ a zarazil si meč do břicha. Prošel skrz a probodl i Waruka. Ten překvapeně zalapal po dechu a uvolnil své sevření. Zakryl si dlaní krvácející ránu.
„Ty malej bastarde...!“
Toshiwa vytrhl svůj meč, otočil se, odrazil se a vrazil mu s pomocí své váhy meč do srdce. Waruk zachroptěl. „Jak...?“ Bylo jeho poslední slovo, než z něj vyprchal život. Jeho tělo se pomalu rozpadalo v černou mlhu.
Mladý Inkubus se odvalil z jeho těla a sledoval zamlžený strop. 'Má vůle...' Z dálky zaslechl povědomé zapištění.

*** Kasshy

Seiyak sebou cukl a zastavil se.
„Co se děje?“ zeptal jsem se ho. Zrovna jsme probíhali dlouhou chodbou.
„T-to nic. Vůbec nic.“ zakroutil hlavou a pokračovali jsme dál. 'Toshiwo.'
Vběhli jsme do kruhové místnosti, po stranách visely světelné koule a na zemi byly zbytky kouzelného kruhu. Žádný znak v něm jsem nepoznával, měl jsem však podivný tísnivý pocit. Do místnosti vedly ještě dvě další chodby. Pravá chodba nad sebou měla neonovou značku. „Bastard.“ zavrčel Seiyak. Chtěli jsme pokračovat dál, když z druhé chodby vyběhli velcí Ztracení.
Nejděsivější na nich byla lidské podoba, ve které se odrážela fyzická podoba šílenství. Vyli, skučeli a vrčeli. Každý jsme uskočili na jinou stranu. Ztracení mě obklíčili.
„Kasshy!“
„O mě se nestarej! Jdi za Uragirim, hned tě doženu!“ Vytvořil jsem si okolo sebe několik obranných kruhů. Seiyak váhal jen několik vteřin, než se odhodlal mě opustit.
Pořádně jsem si Ztracené prohlédl. Sice byli shrbení, ale chůze po dvou jim žádný problém nedělala. Jejich oči byly menší, těla nebyla tak pokroucená jako u ostatních, ale vyzařovalo z nich čiré šílenství, což bylo možná ještě horší.
„Tak ukažte, co umíte.“ Nemusel jsem je pobízet. Dva se na mě vrhli a já ucítil znatelný tlak na štítech. Tihle už věděli, co znamená spolupráce. Jiný se na mě vrhl zezadu a nebýt rychlé reakce, odneslo by to víc, než jen oblečení.

„Sakra!“ zakřičel jsem a snažil jsem se je zasáhnout bleskem. Neměl jsem úspěch, byli příliš rychlí. V duchu jsem nadával a snažil jsem se alespoň jednoho zasáhnout. Ustavičně doráželi na mé štíty, ruka mě začala brzo bolet a cítil jsem, jak ochabuje. Přitiskl jsem se ke stěně, abych si pořádně ochránil záda.
To však byla chyba, dva Ztracení mi vrazili z boku do štítu a já ztratil rovnováhu. Jen tak tak jsem unikl ostrým drápům, ale dostal jsem se do dosahu dlouhých zubů. Vykřikl jsem bolestí, jak se mi zahryzly do paže. Co nejsilněji jsem Ztraceného udeřil do hlavy a odpotácel jsem se ke stěně. Zraněnou rukou jsem nemohl pořádně hýbat, a tak mi nezbývalo nic jiného, než okolo sebe vytvořit štít.
Byl jsem jak sedící kachna, Ztracení na můj štít doráželi. Otřásal se a já věděl, že takhle dlouho nevydržím. 'Sakra, sakra, sakra!! Co mám dělat?!' Krev mi z rány tekla a já si zranění nemohl nijak ošetřit. Obraz před očima se mi začal mlžit.
Najednou Ztracený vykřikl, vyděšeně jsem sebou trhl a zvedl jsem hlavu. Uviděl jsem už jen, jak se kácí na zem. Ostatní Ztracení se zastavili a celé to jen sledovali. Nejvíc šokující však bylo, že Ztraceného zabil jiný Ztracený. Zařval a vrhl se na ostatní.

Boj trval jen chvilku. Těžce jsem oddechoval a štít jsem ani na vteřinku nepovolil. Poslední Ztracený se na mě otočil. Jeho oči byly jiné, viděl jsem v nich cit živého tvora. Vyděsilo mě to, nevěděl jsem, co mohu očekávat.
Ztracený náhle promluvil: „Pří...tel...“
Zalapal jsem po dechu. Štít jsem však pořád nepovolil.
„Lord … Kamichi...“
„Vy... Vy jste znal Kamichiho?“ vyhrkl jsem. Vysloužil jsem si za to bodavou bolest v ruce.
„Kde …“
„Kamichi je … mrtvý. Uragiri ho podlou intrikou zabil.“
„Uragiri … zrádce … podvedl nás...“
„Co se stalo?“ Vyzvídal jsem na něm. Povolil jsem štít a popošel jsem k němu.
„Lhal nám... využil nás … spojil ... se Ztracenými … “
Tušil jsem, o čem mluví. Tihle Ztracení museli být Inkubové věrní Kamichimu, Uragiri je musel oklamat a využít k tomu odpornému rituálu, o kterém se Seiyak nedávno zmínil.
„Zabít...“
Lekl jsem se.
„Mě … zabít … dokud je čas …“
„Ne, já můžu něco udělat!“ Nechtěl jsem ho nechat zemřít. Zařval a vrhl se po mně. Instinktivně jsem mu prostřelil hruď. Zakolébal se, na jeho tváři se objevil lehký úsměv a tiše řekl: „Dě... kuji.“

Jeho tělo padlo. Nedokázal jsem tomu uvěřit, chtěl jsem ho tolik zachránit a místo toho jsem ho zabil. Tupě jsem zíral na svoji ruku, ze které se ještě kouřilo. „Ne... Ne... NE!“ křičel jsem, jak jsem se snažil k němu dostat. Nohy mě neposlouchaly a ve zraněné ruce mi pulzovala bolest. Marně jsem s ním třásl, jeho skelný pohled mi řekl, že pro něj už není záchrany.
Sklonil jsem se nad ním a plakal jsem. Bylo toho už moc, příliš … cítil jsem, že už prostě nemohu jít dál, že je konec.
'Ještě není konec, ještě ne...' řekl mi povědomý mužský hlas v hlavě.
Sevřel jsem pěsti, zvedl jsem hlavu a dotkl jsem se svého zranění. Rána přestala krvácet a zahojila se. Slzy už netekly, moje nenávist k Uragirimu nedovolila jinému citu vetřít se do mého srdce. V životě jsem nikdy necítil vůči někomu takovou nenávist. Odcházel jsem a za mnou se těla Ztracených začala měnit v černou mlhu.

*** Seiyak

Seiyak se zastavil a popadal dech. Už asi po páté běžel po dlouhých schodech. Palác, ať už nový nebo starý, byl navržen tak, aby se zvenčí jevil normálně, ale vevnitř byl prostor narušen a upraven podle potřeb. S pomocí magie šlo na jeden centimetr čtvereční nacpat až tisíckrát větší prostor, což i vysvětluje Seiyakovu zajímavou knihovnu.
Přeběhl mu mráz po zádech. Věděl však, že za ním nikdo nestojí, ale cítil něčí přítomnost. 'Kdo to je...? Taková …' Zatřásl hlavou. 'Ne, teď nesmím myslet na nikoho jiného. Musím se soustředit!' Odhodlaně se rozběhl dál.

*** Kasshy

Kráčel jsem chodbou, kterou předtím běžel Seiyak. Ze všech koutů se na mě vrhali Ztracení a dokonce i pár menších démonů. Nejblíže se mi dostali na dva metry, pak byli odhozeni čirou energií a rozdrceni o stěny. Na rukou mi plály načančané znaky a rozprostíraly se po skoro celém těle.
Měl jsem je už na horní polovině hrudi, krku a částečně i po tváři. Předtím rostly rychle, ale teď se jejich rozpínání asi zastavilo. Energie ve mně pulzovala, nevnímal jsem jejich skřeky, výkřiky ani podoby. Pro mě to byly jen překážky, které musí být odstraněny. Cíleně jsem kráčel dopředu.

*** Seiyak

Seiyak se zastavil před vchodem do nové místnosti. Nad ní byl zatím největší neonový nápis „Bingo!“. Jasně dával najevo, co za nimi je. Zaskřípal zuby a vstoupil. Místnost byla zařízena jednoduše a vkusně. Nejvíce se podobala jeho pokoji. Navíc tu však bylo veliké zrcadlo, spousta rozházeného oblečení a tradiční japonská shoji zástěna. Přes ni visely kusy oblečení.
„Ne, tohle ne, v tom mám tlustý zadek. …. Tohle mi nejde k očím... Sakra, tady mám díru. … Kde jsem nechal tu vázanku? … Aha, už vím. Tuhle jsem ji vzteky spláchl do záchoda, takže ...“ Uragiri byl schovaný za zástěnou a vybíral si oblečení. Seiyak vypěnil: „Uragiri!!“ Jedinou ranou zástěnu přesekl.
Uragiri se postavil kousek vedle něj u protější stěny. „Tys nikdy neměl smysl pro humor.“ řekl zklamaně a odhodil sladce růžové slipy se čtyřlístky. „Neumíš ani ocenit dobrý vtip.“
„To venku...“ vrčel a pomalu se na něj otočil. „To má být vtip!!!?!“ znovu po něm sekl, naprosto ovládán svými emocemi. Uragiri mu lehce uhnul a provokoval ho dál svým pobaveným úšklebkem.
„Ti mrtví venku ti připadají jako vtip?! Vražda mého otce je vtip?! Zakázané rituály jsou vtip!?“ Pokaždé, když řekl slovo „vtip“, prudce zaútočil. On však všem jeho výpadům lehce unikl.

„A jak chceš nazvat vládu svého otce? Byla naprosto směšná.“ řekl opovržlivě.
Seiyak oddechoval.
„Zamysli se nad tím. Co ti dala Kamichiho vláda? Byl jsi ponížen, okraden, potupen a seslán na tu nejnižší úroveň v naší společnosti. Nebýt jeho, mohly se tvé síly vrátit.“
Seiyak škubl hlavou.
„Ach, vidím, že ti neřekl celou pravdu.“
„Lžeš!“ obranně před sebe dal zbraň.
„Chci ti jen říct pravdu. Kdyby to Kamichi neudělal, mohl jsi snadno zlomit svoji pečeť.“
Seiyak znejistěl.
„Myslím to dobře. Copak ti to nikdy nebylo zvláštní? Byl jsi ve své době nejmocnější Inkubus a přesto vládu převzal tvůj otec. Proč jsi ji nedostal dřív? Kdybys ty vládl, mohli jsme tehdy vyhrát.“
Seiyak mu skočil do řeči: „Byl jsem ještě příliš mladý na to, abych mohl vládnout. Každý, kdo se chce stát vládcem, musí projít rituálem. Otec jím po válce prošel.“ Víc sevřel dřevěnou tyč Guan dao.
„Výmluvy.“ rozhodně řekl. „Nic než obyčejné výmluvy. Chtěl ti zabránit, aby ses dostal na trůn. Chtěl ho jen a jen pro sebe. Cožpak tě od zlomení pečetě neodrazoval?“
Seiyak znatelně zakolísal a jeho zbraň poklesla. 'J... je to pravda? Otec vždycky říkal, ať nespěchám, že vše má svůj čas. Chtěl snad …' Rozhodně zakroutil hlavou. 'Ne, ne!' Znovu pevně uchopil svoji zbraň.

„Vidím, že jsem tě nepřesvědčil.“ řekl smutně a Seiyak znejistěl. Vypadal, že toho opravdu lituje. „Nechtěl jsem ti to říkat, ale ...“ Udělal dramatickou pauzu. „Byla to jeho past.“
„Jeho past?“
„Ano, přesně tak. Kamichiho past, past tvého otce.“ řekl tiše Uragiri.
Seiyak zakroutil hlavou. „On by nikdy...“
„Copak to nebyl on, kdo tě na tu misi poslal?“ zeptal se ho.
Jeho zbraň klesla a na sucho polkl. Staré bolestivé vzpomínky vypluly na povrch.

***

„Otče, nemůžeš tam poslat někoho jiného?“ řekl mladý Seiyak ve dveřích otcovy pracovny. Kamichi seděl za stolem a studoval válečné plány. Válka byla stále v plném proudu, i když tušil, že se možná blíží její konec.
„Co tím myslíš?“ zvedl oči od stolu a urovnal si brýle.
„Víš dobře, co myslím! Proč mám jít prozkoumat nějakou odlehlou oblast, měl bych být na bojišti! Průzkum zvládne i nejmladší Inkubus!“
Otec si povzdechl a prohrábl si vlasy. „Říkal jsem ti přece, že jsem tam zaznamenal vlny magie. Chci, abys je prozkoumal. Nic mi to neříká a v té oblasti...“ přešel k mapě na stěně a obkroužil ji prstem. „... by se žádný magický zdroj ani tvor neměl nacházet. Ale cítil jsem to tam.“
„A nezdálo se ti to? Já nic necítil a moje schopnost vnímat magii je stejně dobrá jako tvoje.“ namítal.
Kamichi zakroutil hlavou. „Připouštím, že jsem to cítil jen jednou. Může to být také jen vlivem množství magie tady v okolí, je toho tady více než obvykle.“ Unaveně si povzdechl. „Přesto chci, abys to prozkoumal. Mám špatný pocit.“
Seiyak se zamračil, Kamichi se na něj otočil a usmál se: „A pokud je to jen výplod mojí fantazie, můžeš mi to po svém příchodu vyčítat tak dlouho, dokud tě to neomrzí.“ Seiyak se také usmál. S otcem se nedokázal hádat, ale jen dohadovat. Ve všech případech musel uznat, že na otcových tvrzeních něco je.

Seiyak vyšplhal schody do vysoké věže a rozhlédl se kolem. Ještě pořád mohl vidět sem tam kus černé mlhy, mnoho z jeho rodu zemřelo a stále umíralo. Nebýt však otce a jeho přesvědčování, lékařská jednotka by nikdy nevznikla a bylo by ještě více mrtvých. Nasál vzduch, roztáhl mohutná křídla, na která byl velmi pyšný a vzlétl.
Oblast, kde měl jeho otec ucítit zdroj zvláštní magie, se nacházela hluboko v blízkých horách. Byly tak strmé a nehostinné, že tu žilo jen málo druhů démonů. Většinou jen na úpatí a pokud i ve výšinách, tak tam byly většinou jen hnízdiště a dočasné úkryty. 'Otci se to muselo zdát, je poslední dobou unavený.' Rozhlížel se po pusté krajině. 'Tamhle to je.' Pomalu se snesl do malého, kruhového a kamenného údolí.
Sotva přistál, přivítal ho studený vítr. „Brrr....“ otřásl se. „Zvláštní... netušil jsem, že je tu až taková zima.“ Pozoroval, jak mu pára stoupá od úst. V dolíku nebylo nic víc než pár malých a dávno suchých stromů. Stály osaměle na vyvýšeninách a po pravé straně si všiml vyhlazeného kamene. Přišel k němu blíž.
„Zajímavé. Původně tohle muselo být malé jezírko s vodopádem.“ Vyletěl k vršku stěny. „Už to vidím.“ Z údolíčka vedlo několik tenkých cest dál dolů a kořeny stromů prolezly kameny, aby mohly dosáhnout na vodu. Se zamyšlením si pohladil bradu.

„Možná to moc otci vyčítat nebudu. Kdybychom sem přivedli vodu, šly by tu udělat malé soukromé lázně.“ V hlavě viděl světelné koule vrhající slabé světlo, páru stoupající z vody, chichot sukub a krásný výhled na Měsíc.
„Jo, tohle místo je naprosto perfektní.“ Lusk spokojeně prsty. V okamžiku, kdy se lehce odlepil od země, se okolo jeho nohy ovinul řetěz. „Co...?!“ Ztratil rovnováhu a spadl dolů. Byl tolik pohroužen ve svých myšlenkách, že si nevšiml postav za sebou.
Rychle se postavil, ale útočníci ho už obklíčili. Byli to lidé a měli na sobě dlouhé pláště se znaky. „Sou Kashiové?“ Jejich přítomnost nebyla v této válce ničím výjimečným, ale vidět jich tolik pohromadě, to už za úžas stálo. Prudce mávl křídly a vznesl se, o okamžik později ze země vyrazily řetězy a ovinuly se okolo jeho těla.
Seiyak se jen zlomyslně usmál a jeho magie ho hned zbavila řinčivého vězení. „A to mělo být co?“ zeptal se jich pohrdavě. Sou Kashiové udělali krok dozadu. Mávl rukou a vytvořil mohutný větrný vír. Nechal ho mezi mima řádit, ale nikomu příliš neublížil. Měl v úmyslu si s nimi chvilku hrát, když už tady byl.
Začali po něm házet ohnivá kouzla, on se jim ale do jednoho vyhnul. Ani si neuvědomil, že mu na noze stále visí kus řetězu. Smál se jim a házel po nich ledabyle kouzla.
„No, byla to legrace, ale je načase to ukončit.“ Snesl se na zem. Zahnal je pod kamenný převis vodopádu. Někteří sotva stáli na nohou, jiní podpírali ostatní. „Ať jste tu dělali, co jste tu dělali, už to nedoděláte.“ Nad otevřenou dlaní se mu objevila tmavě fialová, žhnoucí koule. 'Ach jo, tak otec měl zase pravdu. Musím se ho zeptat, jak to dělá.'

„Nějaká poslední slova?“
Všichni se postavili, což Seiyaka trochu překvapilo. Jedním hlasem řekli: „Ji-kan.“
Země pod Seiyakem vzplála žlutým světlem. „Co to...?“ Táhlo ho to k zemi a on se tomu nemohl bránit. Cukal sebou. „Aaargh!“ křičel a hromadil svoji magii. V téže chvíli ucítil tlak okolo kotníku. Řetěz se prodloužil a začal sebou mrskat jako had.
Sou Kashiové nepřetržitě pronášeli další slova a Seiyakovi ubývalo sil. 'Co se to děje? Proč se nemůžu osvobodit?' Škubal sebou, volal svoje síly, ale nic nepomáhalo. Tempo jejich slov se zrychlovalo a tím se zrychlovalo vlnění řetězu. Ten se postupně rozdělil na deset částí. Seiyak napnul všechny svaly a podařilo se mu částečně se zvednout.
Bylo ale už pozdě. Řetězy se natáhly a zajely do jejich těl. Seiyak sebou trhl překvapením i zděšením. Vzplály a z jejich těl, která sebou škubala v křečích, vytáhly probodnuté, bíle světélkující postavy. 'Duše....?' Světlo přešlo do řetězů, až dostaly podobu kroutících se hadů. Seiyak vše mohl jen sledovat. „Gyaarghh!“ křičel, když se do něj bílí hadi zakousli.
Cítil, jak jeho tělo hoří, jak je vysáván. Celý rituál netrval déle než několik minut. Seiyakovo tělo padlo na zem. V prvních okamžicích se nedokázal nadechnout a lapal po vzduchu jako ryba na souši. Když se už mohl hýbat, velmi pomalu se zvedl. Hlava se mu motala, bylo mu na zvracení a připadal si neuvěřitelně slabý. Udělal několik vrávoravých kroků, než znovu klesl na kolena. Rozhlédl se kolem sebe. Po lidech zůstalo jen oblečení, jejich těla nikde nebyla k nalezení.
„Zatracení … bastardi...“ Pomalu se znovu zvedl, vydýchal se a jakmile nabyl pocitu jistoty vlastních nohou, roztáhl křídla. Jaké však bylo jeho překvapení, když se ten správný pocit nedostavil. Ohlédl se za sebe. Jeho křídla se nezvětšila, byla pořád maličká. Zkusil to znovu, znovu a znovu. Bez výsledku.
Možná by se o něco ještě pokusil, ale to se na okraji skály objevili Ztracení, přilákaní náhlým výbuchem magie. „Sakra...“ Nejraději by s nimi bojoval, ale nemohl. Věděl, že jeho síly jsou momentálně nedostupné. Zmohl se jen na útěk a občasný a nepříliš povedený výpad mečem.

Hnali ho dlouho, než se dostal na okraj propasti. Sotva popadal dechu a meč mu už dávno vyrazil jeden Ztracený. Otočil se, Ztracení se za ním shromáždili a čekali. Vrhl rychlý pohled do propasti, dno se ztrácelo ve tmě a nahoru nedoléhal žádný zvuk. Zatnul vzteky pěsti. Největší Ztracený se po něm vrhl. Zakousl se Seiyakovi do ruky a společně s několika dalšími Ztracenými, kteří také zaútočili, se zřítili do propasti. Hned dva menší Ztracení byli nabodnuti na kameny, další si rozdrtil hlavu a následně se rozplácl o kus skalní římsy.
Seiyak si jich však nevšímal, měl plné ruce, nebo spíš ruku práce s tím velikým. Nebýt dobré zbroje, už by mu ruku ukousl. Padali hlavou dolů a Seiyak už ztrácel naději. Jeho problém vyřešil špičatý kámen, na nějž se Ztracený nabodl jako na špíz. Seiyak zařval, jak to s ním trhlo.
Neustále se snažil roztáhnout křídla, ale ta ho neposlouchala. Zraněnou ruku si navíc narazil o kámen, který mu serval zbytek prokousnuté zbroje. V této kritické situaci měl Seiyak přeci jen štěstí, spodek propasti netvořil kámen, ale řeka. Problém byl v tom, že to byly peřeje.
Proud ho hned sebral a mlátil s ním o vše, co se mu dostalo do cesty.

***

Seiyak pomalu otevřel oči. Necítil pořádně tělo a bolela ho hlava. Zamrkal, pomalu rozpoznal strop místnosti. Byl v otcově pokoji. „Otče...“ bezhlasně řekl. Nikdo mu neodpověděl. Pokusil se hnout prsty, i tento minimální pohyb ho velmi bolel. Jeho hrdost mu však nedovolovala se tak snadno vzdát. Stálo ho to veliké množství bolestných syknutí a škubnutí, ale posadil se.
„Okamžitě si lehni!“ zakřičel na něj otec, který se objevil ve dveřích.
„Otče...“ zasípal. Kamichi ho začal tlačit do postele. „Ti lidé … bastardi … já je ...“
„Zakazuji ti vše, mimo spánku, odpočinku, jídla a pití. Nechtěj, abych ti to přikázal jako lord.“ Zvýšil hlas.
„Lord?“ podíval se na něj překvapeně. „Ale vždyť ...“
„Starý lord padl, prohráli jsme a náš svět byl od světa lidí oddělen.“ Seiyak na něj nevěřícně zíral. Kamichi přešel k zataženým závěsům, částečně odkryl Seiyakovi výhled na nebe. Byla noc a měsíc byl fialový, normálně měl být stříbrný.
„Jak?“
„Sou Kashiové a Tsukai-Tenové spojili své síly. Bariéra, která je mezi našimi světy je velmi silná, prakticky nezničitelná.“ Shrnul velmi stručně a suše fakta.
„Jak dlouho?“
„K oddělení došlo krátce po konci války, přesněji řečeno před cyklem.“
„Před cyklem?“
„Ano, přesně tak, můj synu. Spal jsi celý cyklus.“ řekl mu tiše.

„Moje síly!“ vyhrkl a prudce se posadil. Bolestí se schoulil.
„Ne, musíš ještě ležet! Jsi ještě příliš vyčerpaný.“ Znovu ho zatlačil do postele. Seiyak se vzpouzel. „Ne, musím tu pečeť zlomit!“
„Žádnou pečeť lámat nebudeš!!“ přikázal mu otec. Seiyak se znovu vzepřel.
„Nedáváš mi jinou možnost.“ Seiyak zachroptěl, jak do něj vložil svoji magii a získal kontrolu nad jeho tělem. „Je mi to líto.“ zaslechl z dálky jeho hlas, než upadl do spánku.
Následující dny utíkaly velmi pomalu. Seiyak by nucen zůstat v posteli. Navíc zjišťoval, že všechny jeho síly jsou pryč, byl naprosto bezbranný. Nečekaně vybuchoval vzteky, ničil nábytek okolo sebe, řval a napadal ostatní. Otec ho vždy musel uklidnit, spoutat nebo uspat. Ostatní Inkubové se mu vyhýbali a úplně na něho zanevřeli.
Seiyak se o to nestaral. Myslel jen na jediné, na to, jak zlomit pečeť. Po první vlně vzteku se pustil do sbírání informací, hledal, četl, zkoumal,... ale bez výsledku.

***

„Vidím, že už mi rozumíš.“ řekl tiše Uragiri a konejšivě objal klečícího Seiyaka okolo ramen. Třásl se. „Musí to být strašné zjistit, že ten, komu jsi nejvíc věřil, je ve skutečnosti zrádcem.“ Seiyak ještě víc sklonil hlavu, až se skoro čelem dotýkal podlahy.
„Byl jsem v šoku, když jsem to zjistil. Pomohl bych ti dříve, ale … Byl jsi pod jeho vlivem, nevěřil bys mi. Chtěl jsem tě zachránit, nemohl jsem nic riskovat.“ Jemně mu pohladil vlasy. Seiyak teď připomínal malé, ztracené dítě. „V té době tě to nemohlo napadnout, ale nemyslíš si, že je zvláštní, že jsi spal celý cyklus?“
Zdrcený Inkubus sevřel pěsti. „Normálně bys se probudil za pár dní, nanejvýš pár týdnů.“ Uragiri se odmlčel a nechal ho v nejistém napětí. „Kamichi tě v něm uměle udržoval. Pomalu z tebe vysával tvoje síly.“
Seiyak si zajel prsty do vlasů a ještě víc se stočil do klubíčka. „Smrt starého Lorda byla taky jeho práce. Plánoval to, chtěl Be-Sekai jen a jen pro sebe.“ Tiše se od něj zvedl a nechal Seiyaka napospas jeho zmateným emocím.
„Mohu ti pomoci.“ přerušil jeho tichý pláč. „Pomohu ti získat to, co ti bylo ukradeno. Staneš v čele našeho rodu jako král a společně, my všichni tady, ukážeme okolním světům, kdo jsme. Dáme jim ochutnat naši bolest, kterou jsme cítili, když jsme byli odděleni.“ každé slovo prožíval a dával jim tak nový rozměr.
„Slyšíš to? Tvůj rod tě volá!“
Seiyak se skutečně zaposlouchal a měl pocit, že slyší něčí hlasy, jak ho volají.
„Baží po pomstě! Teď je náš čas udeřit! Můžeš to těm prokletým lidem vrátit, můžeš je nechat nepředstavitelně trpět za každičký den tvého utrpení. Můžeš se znovu stát skutečným Seiyakem!“ Popošel k němu blíž. „Pojď! Společně se jim pomstíme!“ napřáhl k němu ruku.
Seiyak se pomalu zvedl a používal tyč své zbraně jako oporu. „Společně!“ řekl jako v extázi Uragiri.

„Otec se bál mých sil, a tak na mě připravil past.“
„Ano.“
„Připravil mě o mé právoplatné místo.“
„Ano!“
„Je to on, kdo za tohle všechno může.“
„Ano, ano!“
Seiyak pomalu napřáhl ruku. Na Uragiriho tváři se objevilo očekávání. Prudce ho udeřil do natažené ruky a zakřičel: „A já jsem mu za to vděčný!!“ Ohnal se po něm ostřím. Uragiri zmateně uskočil dozadu. „Co to říkáš?!“
„To, co říkáš, může být pravda.“ Těžce oddechoval „Mohl mi vzít mé síly. Mohl nastražit léčku. Mohl zabít starého lorda.“
„Pokud tomu rozumíš, tak proč?“ zakřičel na něj Uragiri.
„Jediný, kdo tady ničemu nerozumí, jsi ty!“ Ukázal na něj špičkou čepele. „Možná jsem tomu nechtěl věřit, možná že to, co říkáš je lež. Ať už je tomu jakkoliv, nikdy jsem nic neztratil!“
„A co tvoje síly?! Vždyť jsi na ně byl tak pyšný!“
„Právě proto!“ přerušil ho Seiyak. „Právě proto. Byl jsem tak zaslepený svojí vlastní silou, že jsem nedokázal odlišit pravdu od lži. Tolik jsem věřil tomu, že jsem nepřemožitelný, že mě nic a nikdo nedokáže porazit. Byl jsem jen hlupák, nic víc.
Zapečení mých sil, byla jediná možnost, jak mi ukázat moji vlastní slabost.“ Těžce oddechoval. „Trvalo mi tisíc cyklů, než jsem si uvědomil svoji hloupost, omezenost a zabedněnost.“ Zhluboka vydechl. „Řekl jsi, že jsem přišel o všechno. Že jsem přestal být Seiyakem. … A to se pleteš.“

„Ale to přece...“
„Mlč!!“ Uragiri před Seiyakovým okřiknutím ustoupil. „Nikdy jsem o nic nepřišel. Nikdy jsem nic neměl! Mé síly byly pusté, mé tělo bylo prázdné, celá má existence byla bezvýznamná. Neměl jsem nic.“ Pevněji uchopil Guan dao. „Můj otec to musel vědět a ať už udělal cokoliv, udělal to, protože nechtěl, abych skončil jako ty! Bojuješ jen pro sebe, na nikom ti nezáleží, jsi sám.“
„Proč to pořád nevidíš!? Chci ti pomoct!“
„Jediné, co chceš, je manipulovat s mými vzpomínkami a city, tak jak jsi to udělal s Toshiwou! Nejsem jako ty! Tak co, ztratil jsem sílu, ale získal jsem něco cennějšího!“
„Co...?“
„Přátele. Je jim jedno, jestli jsem silný nebo slabý. Pro ně jsem Seiyak. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, co je opravdu důležité. Potřeboval jsem potkat někoho, kdo se nestará o to, kdo jsem, někoho, kdo ve mně dokáže vidět víc než jen zrůdu. Našel jsem je a taky je ochráním!“
Uragiri se začal smát. „Jsi takový hlupák. Doufal jsem, že tě budu moct vhodně použít.“ pobaveně si povzdechl. „Tvoje mrtvola mi bude taky k užitku. Mám pro tebe připravené jedno speciální kouzlíčko.“ Máchl rukou a přivolal si meč.
„Jsi vážně šílenec. Tvoje vojsko už moc dlouho nevydrží.“
„Vojsko? Snad si nemyslíš, že pro mě bylo důležité.“
„Cože?“ Uragiri využil Seiyakova překvapení a zaútočil. Úder do tyče ho donutil ustoupit. „Mám je jen pro to, aby mi získali trochu času. K čemu mi jsou pěšáci, když mohu získat něco cennějšího.“ ušklíbl se.

„To ti nedovolím!“ Seiyak napnul svaly a zatlačil ho zpátky. Uragiri se jen smál, uskočil a provedl výpad. Seiyak ho odrazil a zaútočil zprava. Uragiri se sehnul a sekl Seiyaka do boku. Zakřičel, rána naštěstí nebyla hluboká, ale krvácela pěkně. Uragiri se před ním uvolněně postavil a usmíval se, naprosto spokojený se svým výsledkem.
„Víš, kdybys mě poslouchal, nemusel jsi mít tak bolestivý konec.“
„Bastarde!“ Seiyak proti němu vyrazil a provedl široký výpad. On se tomu zase vyhnul a sekl Seiyaka do ramene. Odpotácel se ke stěně. 'Sice to vypadá, že mě bere na lehkou váhu, ale nepřestává mě sledovat.' Přemýšlel, když se s Uragirim znovu střetl. Kov řinčel o kov a i když měl Seiyak výhodu délky své zbraně, měl Uragiri pořád navrch.

Seiyak klesl na zem, vykašlal trochu svojí krve. Zvedl hlavu a vrčel na něj. On se však jen mile usmíval. „Musí to hodně bolet, nechceš pomoci zbavit se svého utrpení?“ přišel k němu blíž. Když byl jen pár kroků daleko, Seiyak uchopil kus oblečení, vyhodil ho do vzduchu a vyskočil na nohy. Vrazil do pláště a očekával, že za ním bude překvapený Uragiri, jenže ten ještě předtím, než se Seiyak zvedl, uhnul a Seiyak akorát zakopl o vlastní nohy.
„Zlobivý kluk, zlobivý.“ pokáral ho a sekl ho do stehna. Zkroutil se bolestí a převalil se na bok. „Já se na tohle vážně nemohu dívat.“ řekl a člověk by mu to mohl i věřit, nebýt jeho chladnokrevného pohledu. Seiyak se v poslední chvíli odvalil a unikl tak proděravění hrdla. „C... c... c...“ zakroutil bezradně hlavou. „Ty to pořád nechápeš, viď?“
„Jsem tvrdohlavý po otci.“ odpověděl mu. 'Ztratil jsem moc krve, pořádně se neudržím na nohou.' Zamrkal, aby se zbavil potu a krve. 'Mám už jen jedinou možnost. Musím to uhrát.'
„Vidím, že jsi se už všem omluvil za svoji hloupost.“ šťastně se na něj usmál. „Neboj, nenechám tvoje krásně tělo rozpadnout se na mlhu. Mám pro tebe připraveného silného Ztraceného. Budeš mým nejlepším dokonalým vojákem.“ Namířil meč na Seiyakovo srdce a zaútočil. „Sbohem.“

*** Inky

Inky stál uprostřed menšího prostoru, obklopený mrtvolami. To by bylo ještě dobré, kdyby okolo něj nestáli živí Inkubové. „Pff... To se dalo čekat.“ odplivl si jeden.
„Jo, souhlasím. Nuda!“
„Já si snad půjdu dát dvacet, nebo si roztrhnu pusu.“ ostatní se dali do smíchu.
Inky tam stál, beze zbraně, zakrvácený a pořádně unavený. 'Bastardi!' Oddechoval, sil mu ubývalo a po ruce neměl nic, co by mohl použít jako zbraň, třeba i provizorní.
„Pojďme to skončit. Vždyť je to jen Anoko.“
„Přesně tak, budeme aspoň první ve frontě na jídlo.“ znovu se rozesmáli.
Zaútočili. „To se ještě uvidí!“ zakřičel Inky. Popadl vítr, stlačil ho a zatočil s ním okolo sebe jako s bičem. Inkubové se rozpadli ještě dřív, než se k Inkymu vůbec dostali. Unaveně klesl na zem. Nebe prořízl mohutný blesk.
„Bratře...“

*** Generál

Nejstarší se s obrovským Ztraceným přetlačoval. I když už s ním bojoval dlouho, Ztracený pořád nechtěl padnout. Dutě řval a jeho šlahouny mlátily všude okolo. Nikdo se k nim nepřibližoval. Všichni měli dost vlastní práce. Dorazila sem lékařská jednotka a hned se dala do hledání přeživších. Méně zranění vojáci jim pomáhali a ti zdraví ještě bojovali.
Velká část nepřátelského vojska už byla pobita, ale pořád tu bylo dost elementálních démonů, kteří se odmítali vzdát. Veliký Ztracený zařval a soustředil všechny šlahouny do jednoho místa na hrudi Nejstaršího. Kato-Sag vykřikl bolestí a skácel se dozadu. Z jeho hrudi tryskala krev. Všichni králíci začali řvát, ječet a pískat. Ti největší se vrhli po Ztraceném a snažili se ho trhat na kusy. Mnoho z nich to stálo život.
Ztracený napřáhl ruku a chtěl Nejstaršímu uštědřit poslední zásah. Kato-Sagové se stávali hysterickými a panikařili. Ztracený se najednou skácel na bok, z pod jeho levé nohy se vyvalila mračna prachu a pak i velicí, černí králíci. „Ura-Sagové?!“ zakřičel Generál. Nikdo nevěděl jak se zachovat. Další rod Sagů se bez meškání vrhl na padlého Ztraceného. Jejich drápovité uši mu dokázaly zajet do těla a zanechat ránu, kterou si nemohl pořádně uzdravit.
Drápy na uších Ura-Sagů jsou totiž jedovaté. Zasažené místo se jen velmi těžko hojí, a to i přes schopnost regenerace. Druh i chování jedu se značně liší od jedince k jedinci. „Fafrire!“ znovu Generál zakřičel, když jej zahlédl, jak vybíhá z díry v zemi. Fafrir si ho všiml také a zamířil k němu.
„Co má tohle znamenat?“
„Přivedl jsem pomoc.“ řekl Fafrir klidně a uskočil před vytrženým kusem těla Ztraceného. Odporně to začvachtalo.
„Proč je?“
„Protože je to rod mojí matky.“

„Já taky nejsem zrovna šťastný, že vás vidím.“ řekl jedovatě Fafrirův bratr.
„Teď není čas na hádky!“ zastavil je Fafrir a rozběhl se ke Ztracenému. Ten sebou mlel na zemi a švihal chapadly. Snažil se ze sebe Ura-Sagy setřást, a to se mu dařilo s proměnlivým úspěchem. Ztracený najednou mohutně zařval a zvedla se okolo něj vlna energie, odhodila všechny v dosahu a zvedla silný vítr.
„Co se to děje?!“ snažil se překřičet hluk Generál, který se tiskl k zemi, co to šlo. Ztracený se začal ještě víc zvětšovat, chapadla na hlavě se přeměnila v hady s velikou hlavou a řadou zubů. Ze zad mu vyrašilo šest párů potrhaných křídel, přední ruce zmohutněly, hlavně od loktů dolů a vyrostl mu také mohutný ocas s několika zahnutými bodci. Zařval ještě hlasitěji než předtím. Máchl rukou a způsobil další větrnou smršť.
„Tohle … Jak to máme zabít?!“ ptal se Generál.
„Nejstarší!“ křičeli přeživší Kato-Sagové. Vůdce Kato-Sagů se zvedl, ze zad mu vyrostla mohutná křídla, zvedl pracku a vší silou udeřil Ztraceného, který teď byl o několik hlav větší než on. S ním to však ani nepohnulo, hadí vlasy zasyčely a zakously se do Nejstaršího. Řval a zmítal se, nakonec mu Ztracený napůl rozsekl hruď. Krev a chlupy létaly na všechny strany, Nejstarší se skácel dolů a péra z jeho křídel tiše poletovala kolem.
Dopad zvedl vlnu prachu a Ztracený vítězoslavně zařval.

*** Uragiri

„Slyšíš? Nový krok evoluce.“ řekl Uragiri udýchanému Seiyakovi, který si držel krvácející bok. Seiyak se na něj jen tiše podíval. „Strávil jsem roky vývojem a studiem. Připadám si jako otec, který je pyšný na svého syna.“ Objal se a udělal několik tanečních kroků po pokoji. „Ach... Málem bych zapomněl.“ omluvně se na zraněného Inkuba podíval. „Nechal jsem se tak unést, že jsem skoro opomněl se ti věnovat.“ Vřele se usmál, pozvedl svůj meč a znovu zaútočil.

*** Fafrir

Fafrir se pomalu zvedal. Ve vzduchu byl pach krve a řev Kato-Sagů v Rukoju formě, ale i tak byli příliš slabí. Fafrir v sobě cítil podivný pocit, bylo to jako vzdálené volání. Srst se mu naježila a on přešel do Rukoju stavu, mohutně zařval. Znělo to však jinak než obvyklý řev Kato-Saga, byl hlubší a mnohem děsivější. Všichni se po něm otáčeli, dokonce i Ztracený si uvědomil jeho přítomnost. Fafrir vypjal hruď a zavyl. Srst okolo jeho krku se začala pomalu vlnit a ta, co rostla ze zadní části krku, se prodlužovala.
Fafrir rostl a jeho tělo se měnilo. Po těle se mu začaly objevovat fialově pulzující čáry, které se spojovaly do jednoduchých ornamentů a táhly se od čela až k pasu. Uši se zvětšily, zmohutněly a z jejich konců vyrašily čtyři ostré drápy krvavě rudé barvy. Z místa, odkud vycházely pruhy na čele, vyrostly ještě čtyři dlouhé dozadu ohnuté rohy. Tesáky se prodloužily a měly na sobě stejné pruhy jako Fafrirovo tělo. Nově narostlý ocas se rozdělil na mnoho pramenů a vlnil se, jako by měl vlastní mysl.
„Tak … nadešel tvůj čas...“ zašeptal tiše Nejstarší. Generál, který u něj stál, se po něm otočil. „Od chvíle, co jsi byl přiveden do mého klanu, jsem věděl... že tento den jednou nadejde.“ pokračoval a sledoval Fafrira, jak jedinou ranou odtrhl Ztracenému ruku. „Ty, jenž neseš krev starého rodu... ty jsi naší zhoubou...“
Generál prudce postavil uši. „Co tím myslíte? Nejstarší?!“
„Prokletý Hy-okyo... ten, který rozdělil...“ víc už Nejstarší neřekl, jeho oči se zavřely. Generál s ním třásl, jeho srdce začalo bít nepravidelně.
„Z cesty!“ Křičel Yoji a vrhl se k Nejstaršímu s několika doktory.

Fafrir chytl Ztraceného za několik jeho hadů a odhodil ho do dáli. Letěl, jako by nevážil víc než pár kilogramů. Pomalu se zvedal, z bezhlavých těl mu tekla krev, Fafrir k němu přiskočil a rozsekl mu polovinu obličeje. Řval a snažil se utéct, bál se, velmi se bál. Tohle však už nebyl Fafrir, tohle byl démon, jakého svět poznal kdysi v teď už zapomenutých dobách. Začal do bezbranného Ztraceného bušit a mačkat ho na kaši. Když z něj udělal polotovar na karbanátky, otočil se směrem k bojišti.
Kdo měl jen trochu rozumu vzal do zaječích, a nemusel být ani zajícem. Pomalu k nim šel, jeho kroky byly těžké a vířil všude prach. Zastavil se u Nejstaršího. Generál k němu přiběhl o něco blíž a zakřičel: „Fafrire!!“ Kdyby je teď napadl, neměli by nejmenší šanci přežít.
„Vy... hrál...“ řekl prokletý Hy-okyo a padl na bok.

*** Seiyak

„Co se to stalo? Můj krásný syn!!“ křičel hystericky Uragiri, který stál u okna a byl svědkem pádu svého největšího úspěchu. Vzteky zatínal drápy do kamene a drtil ho.
„Zdá se, že nebyl až tak dokonaly.“ řekl mu posměšně Seiyak, který se opíral o stůl.
Uragiri se na něj prudce otočil: „Sklapni!!“ prudce oddechoval. „Za tohle mi zaplatíte! Vy všichni!“ zatnul pěsti. „Ubezpečuji tě, že z tebe udělám svého otroka, ale než se tak stane, budeš trpět. Budeš tolik trpět, že mě budeš prosit o smrt.“ Popadl Seiyaka za vlasy a prudce s ním trhl. Upadl na stranu a porazil zástěnu, ta s tichým žuchnutím dopadla na vrstvu oblečení. „Je na čase to ukončit!“ zavrčel a nad dlaní se mu objevila jiskřící koule. „Vzhledem k tomu, že se staneš mým předním otrokem, poctím tě svojí nejlepší technikou, Jin-Rai.“
Napřáhl se a zaútočil. Seiyak se však nenadále zvedl a pravou rukou uchopil jeho kouzlo. „C-Cože!“ energie z jeho útoku přecházela do Seiyaka. Oblečení na ruce se začalo rozpadat a Uragiri tak uviděl složitou a propletenou pečeť vpálenou do ruky. „Zpětná pečeť Han-shi? Jak jsi...?“ Nedopověděl, pečeť se aktivovala, vysála jeho sílu, zesílila ji a vypálila ji zpět. Místností prolétl paprsek a udělal nové okno. Ze zbývající půlky Uragiriho těla se kouřilo. Jeho ústa tiše zopakovala jeho poslední otázku.
Seiyak sáhl do kapsy, vytáhl malou knížečku jménem „1000 a 1 rada jak ovládnou svět, aneb jak ze sebe neudělat pitomce.“ a řekl: „Kdybys četl ty správné knížky, nemusel jsi skončit jako hlupák.“ Jeho tělo se rozpadlo ještě dřív, než se stačilo dotknout podlahy. Seiyak se zakymácel. 'Zajímalo by mě, jestli vydali „Jak zachránit svět a nenechat se přitom zabít“...' Pomalu klesl na zem. 'Dokázal jsem to …'
Svět pro něj přestal existovat.