Hned jsem běžel do kuchyně. Dokkaebiové byli z mého ocasu unešeni a snažili se ho pořád chytit. Všem jsem se snažil nějak vysvětlit, že kvůli tomu jsem byl včera tak nesvůj. Udivilo je to, ale nijak se k tomu nevyjadřovali. Všichni jsme měli svých starostí víc než dost.
'Doufám, že z tohohle nic velikého nebude. Nechci nikomu přidělávat potíže.'
Tiše jsem myl nádobí.

Achhhh. Vdychl jsem, když jsem se ponořil do vany s horkou vodou. V tomto zimním období, kdy mrzne, až praští a padá to bílé chmýří, není nic lepšího. Pustil jsem si své oblíbené cédéčko a začal jsem relaxovat. Dnes jsem totiž byl s kámoškama na hokejovém tréninku a to mě úplně vyčerpalo.

Když mě Sam konečně pustila, vzpomněl jsem si na to, co jsem chtěl říct. „Fajn tak co kdyby si zůstala u nás, táta není doma a jeden pokoj máme stejně volný,“ navrhl jsem jí.

„Pospěš si!“ volal přede mnou, div mi nedrtil ruku.
„Já, já už nemůžu,“ ufňukaným tónem jsem za ním beznadějně klusala a snažila se vyhnout všem lidem, které on bez problému obcházel. Na sekundu se zastavil a to jen, aby lépe propletl svoje prsty a mými a mohl mě za sebou silněji táhnout.
„Jak nepřidáš do kroku, tak si tě tu přehodím přes rameno a poběžím s tebou.“ Jeho hluboký pronikavý a vždy kouzelný hlas byl mojí snad největší slabostí. Tedy až po černočerných očí a stejně tak černých, ale trochu vlnitých kadeří, které při slunečních paprsků volali po čokoládových odstínech.
„Já - se – fakt - snažím,“ vysoukala jsem ze sebe skrz několik nádechů. „málo,“ odfknl z plných narůžovělých rtů.
Pravá a levá noha v levných černobílých trampkách se snažili dohnat jeho ´´SUPRA SHOES´´ s černé kůže, které ladili k užším černým riflím a falšovaném značkovém saku pod kterým měl bíle tričko.
„A kam mě to vlastně vedeš?“ Způsob, jakým jsem byla schopna odpovídat, by se dal přirovnat k psovi, který právě doběhl psí závody.
„Překvapení,“ otočil se za běhu tváří ke mně a velmi mile se usmál, byl to ten úsměv, co snad za těch jeho dvacet tři let nikdo neviděl. No, ono se to tak ani nedá říct, když ho vlastně znám pořád krátkou dobu. Ale i tak už hodně přeskakuji.
„Miyo, já tě varuji, pohni sebou,“ opravdu nevím kam tak žene, ale jeho tón v hlase zněl opravdu natěšený a nervózní. Ale ne teď už vážně…