Vampire knight bolo perfektné anime. Keď som skončila posledným dielom druhej série, naštvala som sa na ten otvorený koniec deja.

Itachi neústupně pokračoval kupředu a čím dál tím víc se přibližoval. Sasuke se namáhavě postavil, couvl a pak se udiveně ohlédl, protože narazil zády o nějakou překážku.

Pomalu jsem otevřela oči, bylo 5 ráno.
Já jsem smolař dnes je ten čtyřboj a já se probudím v 5 ráno a k tomu ho**o vidí...no jo je noc proto je tma.
Vstala jsem tedy a vydala se na strastiplnou cestu do kuchyně pro sklenici mléka, které jsem si ohřála v mikrovlnce. Pak jsem se vrátila zpět do pokoje i se sklenicí najednou jsem se zarazila mžourali na mě dvě oči, velké rudé oči podlité krví a najednou na mě skočil byl to obrovský tvor, kterému jsem pod rouškou noci neviděla do tváře....
S trhnutím jsem se probudila. Sen? 5 ráno je, ale doopravdy. Já jsem smolař.... i když. Podívala jsem se pod postel je patrová tak fakt nevim. XP Někdo tam spal no fakt tam spí nějakej pošuk a co to tam má? Katanu nebo nějakou tyčku či co.Já jsem smolař. T.T. Našla jsem baterku(čti baterečku na kolo) a poslepu slezla dolů... mému lehkému a opatrnému našlapování neušlo měkké něco těsně nad zemí, stáhla jsem nohu zpět a posvítila si na zem. V okolí mé postele byli drátky které směřovali k onomu neznámému...lépe řečeno k jeho noze.Opatrně jsem přešlapovala k místu kde jsem měla oblečení. Převlékla jsem se do venkovního kdybych musela náhodou vláčet něčí bezvládné tělo ven z bytu na silnici aby ho dodělal náklaďák.XD Vzala jsem dřevěnou tyč(čti bejzbolku) kterou tu měl táta páč kočárkárna byla vykradena mnohokrát a švihadlo podobné spíš lanu. Šťourala jsem jí do dotyčného ten tomu nevjenoval pozornost ohnal se po holy a pochrupoval dál.Tsss, tak abys věděl tak tohle tě probere určitě a rozmáchla jsem se holí a dala mu do hlavy ránu no ránu takovou a bych ho probudila a aby z ní měl bouly a né otřes mozku.
Ozvalo se něco ve ‘stylu už vstávám‘ a mrmlání o tréninku na ho**o.
„Co to k sakru...?“ nedořekl a dostal další ránu ne ode mě, ale od postele která byla nízko ovšem ta druhá byla ode mě.
„Ptám se tu já co seš zač úchyle že lezeš do cizího bytu?“ a šermovala jsem při tom bejsbolkou před jeho nosem teda myslím protože jsem mu neviděla na ten ksicht.
„Jdeš se mnou.“ řek a čap tu katanu a namířil ji na mě.
„Schovej to přerostlí párátko a ukaž ksicht š**jde a mluv jako š**jd s dětskem.“ řekla jsem a on odhalil svou tvář kterou mu zakrívala rouška noci byl to...SASAN (Sasuke Uchiha).Bleee, co ten tu dělá a proč není tam kde má být a proč vlastně vypadá takhle dyť to není ani normal ani shippuden.
„Počkat, co vlastně chceš?“ při těch slovech jsme si rychle oba dva namířili zbraní mezi oči.
„Tak jo myslim že jsme začli od špatného konce.Mé jméno je Anna a tohle celé se lépe řeší v sedu,“ řekla jsem a dodala „a tvé jméno je mi známé Sasuke Uchiho.“ řekla jsem a došla jsem do kuchyně kde jsme se oba posadili já rožla jen svíčku protože naši maj skleněný dveře a táta má lehký spaní.
„Co chceš mám jen omezený pracovní hodiny.“ řekla jsem drzebylo mi známé že Sasuke bude tak o 3 roky starší páč to co měl na sobě mi bylo neznámé.
„Půjdeš se mnou.“ řekl k věci to je fakt otrava on se nikdy nezmění s**č jeden tfuj.
„Smím vědět proč jsem tak žádaná?“ ten pohled je tak nechutnej věčnej frajer a ‘lamač ženských srdcí‘.
„Ne.“
„Pak neočekávej mé služby.“
„A proč bych měl?Po mě to chce Orochimaru.“
„Tak od tud vítr vane, co chce ten smraďoch uslintanej?“ pohled tvrďáka.
„Je řečeno že dítě z jiného světa zná budoucnost všech.“ Muhuhehe to je dobrý říkala jsem si.
„Láká to je to zajímavé, ale mě se nechce.“ utla jsem to rázně.
„Co takhle když tě tam mám vzít ať už chceš nebo né.“ tohle je otrava asi mám halucinace.
„Říká ti něco spánek šlechtí?“ místo odpovědi jsem dostala ránu do hlavy a pak už nic nevím dokud...
„Co to...“ pak jsem si to srovnala a uvědomila že na mě ten Sasan nese na rameni jak pytel a nese mě kamsi do pr*e*e.Začala jsem sebou mrskat a to fakt drsně se musí uznat.
„Nevrť se.“ to tak na to ti skočí maximálně Naruto a dala jsem mu pěstí do ledvin načež mě on pustil a začala jsem zdrhat zpátky tam odkud jsme přišli...
O deset minut později
To není vtipný. Pomyslela jsem si když jsem byla zas na rameni+ svázaná a hlídaná klonem ze zadu. Sasuke jen mrmlal že tohle je pod jeho úroveň a že prcky hledt taky nemusí, že si najde někoho jiného kdo ho bude trénovat.Za chvíli jsme se objevili na mítině kde stál Oroksicht a koukal na mě jak dítě na lízátko.
„Sasuke mise byla úspěšná.“ řekl a...olízl se XP.To je hnus má jazyk delší než vlak blé aby ještě nezačal natahovat krk...A jak jsem to řekla tak se ten hadí prohřešek začal natahovat no natahovat von se jen natahoval krk.To není pravda von mě vidí poprvý a chce použít prokletou pečeť?Tohle je na mě moc a začla jsem sebou vrťet Sasuke zapomíná prohledávat kapsy v jedné z nich byl můj nůž co mi dal táta na sebeobranu.Přeřezat pouta je snadný, ale když se na vás řítí něčí hlava na provázku jó to je fofr, to se ledacos přehlédne sistematicky jsem udělala úhyb ala Metrix a Oro to napálil do stromu.
„Já nejsem kousací panák pánové a umřít se mi nechce a už vůbec né takhle, končím tohle se nedá trpět.“ a při táhla jsem si oro krček blíž a rázně na něm udělala uzel.
„Mě bylo řečeno že někdo potřebuje pomoc a né že potřebuje pokusáka!!“ křičela jsem až s toho uši zaléhaly, pak se Oro stáhl uzlík mu odstranil Kabuto a já jsem si sedla na zadek a urazila jsem se.Pak ke mě přišel Sasuke, podal mi ruku a vytáhl mě na nohy.Zrovna Kabuto skončil s rozvazováním uzlu takže semnou hned začal smlouvat.
„Asi jsme se unáhlily takže....mám pro tebe nabídku- pokud se knám přidáš pomůžu ti stát se silnou kunoichi a za to mi řekneš mou budoucnost.“ zajímavá nabídka kdybych ji znala přesně...
„Tak jó, když na tom trváte Orochimaru..sama.“ Blé říkat mu sama je nechutný jako bych byla jeho alík.Pak do mě Sasuke šťouchl a vybídl abych šla za Orochimarem který se slizce olízl.Potom jsme se vydali na cestu bylo to zajímavé jakmile jsme prošli zářivím portálem ocitli jsme se v podzemí které se dalo považovat za skrýš, která byla poměrně veliká s mnoha chodbami.
„Sasuke odveď ji do toho prázného pokoje vedle toho tvého.“ řekl Oro a sám se i s Kabutem vydal do chodby na opačné straně než mi.
„Jak dlouho vlastně už si u Orochimara?“ po téhle otázce se na mě podíval svým coolstylem.
„Rok.“ řekl a znovu ten cool pohled.
„žE TĚ TO BAVÍ.“ řekla jsem.
O 12 měsíců později
Seděl jsem u srázu kde rostl košatý strom, bylo to mé oblíbené místo.Tady byl klid pro trénink i pro mé umění.
Chvíli jsem tam jen tak seděla a kreslila svou fantazii když jsem najednou uslišela křupnutí větviček a potom mi povědomé hlasy co patří dvoum umělcům.
„Sasori no dono jste si jistý že je to tu bezpečné mě se to nějak nezdá.“ říkal Deidara i když se zdálo že Sasoriho spíš popichuje.Ten na to ani nereagoval a pak jsem slyšela žuchnutí a další se ozvalo o strom, buď byli mimo s energií asi šli dlouho nebo někde bojoval. Pak se ozvalo dupnutí a strom se mírně ohl.Rozhodla jsem se to ignorovat ani nepípnout a doufat že si Deidei nebude chtít odskočit jenže...
„Karuro přestaň já nic nemám jau, jau, JAU.“ křičela jsem když mě moje věrná přítelkyně přepadla a začala mě klovat do hlavy a není divu že se ti dva hned nezvedli ze zadku a šli se podívat co jsem zač.Sasori mě čap a koukal na mě jak na zuřivou veverku kterou drží slon.
„Co seš zač?“ to je otázka. Co jsem zač to je naprosto normální...
„Umělec.“ řekla jsem a praštila ho pastelama v železným pouzdru do hlavy.
„To není umění.“ řekl Deidara a šťoural do mě.
„Umění je něco co vydrží dlouho a potěší na srdci i na duši.“ řekl Sasori a já najednou.
„Chceš se hádat.“ a oba dva jsme k sobě přilepili hlavy.
„Prde.“
„*ole.“
„K*rvo.“
„Hňupe.“ takhle jsme se hádali pět minut než na mě hodil jílového ptáčka i když jsem se vyhla ptáček lítal dál dokud...
„Deidaro nech toho!“ řekl Sasori a strčil mu pod nos pár mých nákresů.
„To jsou bijju a jejich jinchuuriki ne?“ řekl otočil papír narubi a začal pomalu listovat na druhé straně.„Hele, to jsme MY.“ řekl a zamával mi pod nosem dvěma nákresy tří ocasého a jedno ocasého.
„A proč tu je ten cizák..“ a ukázal na Tobika co tam na druhé straně stál s Didarou.
„A co je tohle?“ ukázal Sasori na bingo knihu.To je na mě moc otázek.
„Sasori: to je bingo kniha a mám ji proto že jsem tam taky,“ a nalistovala jsem stranu 52 kde vysela má fotka. „Deidaro: tohle je Tobi a ne jestli ty nákresi chcete tak si je musíte zaplatit.“ a vytrhla jsem mu nákresi a přistoupila jsem k okraji srázu.
„Když tak mě tu najdete vždy večer.“ mávla jsem a polopádem skočila dolů ze srázu oba dva k němu přiběhly a viděli mě zrovna ve chvíli kdy jsem skočila na jednoho z mích sumonů kterého jem si přivolala cestou dolů.
„Zatím.“
a zmizela jsem.
„Dneska je to čím dál víc zajímavé.“ řekla jsem a seskočila ze svého sumona u velké díry která byla vchod do skrýše.
„Anna-chan, Anna-chan kdy nám zase řekneš nějaký příběh z vaší země?“ ptali se mě už ve dveřích děti které Orochimaru trénoval na ninji s dobrým ovládáním prokleté pečeti.
„Dnes s v 9 hodin...hmmm.... co takhle o růži a slavíkovi?“ všichni zajásali a rozutekli se s pokřikem tak v 9.
„Takže budeš dětem zase vyprávět pohádky? Moc je nerozmazluj.“ ozval se za mnou známí hlas.

Sněžilo...ne, to jen opadávaly drobné lísky z okolních stromů. Měl jsem to rád, nic nedělat a jen sledovat, jak zemi pokrývají tyto růžové květy. V této chvíli neexistoval čas, spěch nebo nějaké starosti, kterých jsem měl v životě víc než dost. Můj život závisel spíš na náhodě, než na tom jak si ho zařídím. Natáhl jsem ruku k nebi a ucítil, jak mi na ruce přistálo několik lístků. Pousmál jsem se, když mi je vítr z dlaně odvál pryč. Připomnělo mi to můj život, být stále v pohybu, cestovat od města k městu, nemít domov. Ale ani jsem ho nepotřeboval, můj domov byl tam, kde byla ona. Žena, která se o mě starala celý můj život, dávala mi pocit bezpečí, lásku a které jsem říkal matko. Říkal? Vlastně říkám, i když to má příbuzná ani není. Starala se o mě a teď se musím postarat já o ni. Onemocněla a moc času jí nezbývá.
Na svou skutečnou matku nemám žádné vzpomínky, kromě jedné staré fotografie. Je na ní usměvavá žena s dlouhými blonďatými vlasy. Ale pro mě to nic neznamená, je to jen žena které bych chtěl položit pár otázek.
Už bych se měl vrátit. Vstal jsem a vydal se na místo, kde jsme momentálně přebývali.
Opatrně jsem otevřel dveře a vstoupil do šera místnosti.
„Už jsi zpět ?“ozvalo se šeptem místností.
„Ano, už jsem u tebe“ a klekl jsem si k posteli. Podíval jsem se jí do tváře a věděl, že dnešní noc bude její poslední.
„Nechoď pryč, prosím“ znovu zašeptala.
„Budu tu jak dlouho si budeš přát“ tisknoucí ji ruku v té svojí.
Po chvíli mě přemohla únava, probral jsem se až ráno. Ležel jsem na zemi a stále tisknul její ruku. Trvalo dlouho než jsem se zvednut, protože jsem vědět co uvidím. Snažil jsem se to co nejvíc oddalovat, ale ta chvíle přišla a já ji znovu pohlédl do tváře. Věděl jsem, že zemře, ale stejně jsem se neubránil slzám. A nejvíc mě mrzí, že jsem usnul, když mě nejvíc potřebovala. Teď už nemám nikoho.
Z posledních peněz jsem zaplatil pohřeb, ale nemohl jsem zůstat. Moje zvyky mi veleli k odchodu.
Toulal jsem se po vesnicích a vydělával si jak to šlo, no teda moc to nešlo. Jídlo už jsem neviděl dobrej tejden.
Zas byl jeden z těch horkejch dnů. Seděl jsem na mostě a nohy si brouzdal v chladné vodě. Nemohl jsem přemýšlet, všechny myšlenky mi už došly. Byl jsem zoufalý, nevěděl jsem co mám dělat, žádné řešení se nezdálo reálné. Najednou se mi zatmělo před očima a ucítil jsem na tváři tu chladnou vodu. Neměl jsem sílu se zvednou, tak jsem s tím přestal bojovat. Bylo by to jako vysvobození. Cítil jsem jak se mi plíce začaly plnit vodou a po té mě vědomý opustilo nadobro.

Pomalu jsem otevřel oči. Čekal jsem, že uvidím nebe nebo peklo, ale já se koukal na dřevěnej strop. Nechápal jsem a snažil se rozhlídnout, určit kde jsem, ale nemohl jsem zaostřit. Po chvíli, kdy už jsem měl jen kousek k hysterii jsem slyšel skřípot dveří. Ohlídl jsem se za zvukem. Ve dveřích stála postava, já teda viděl jenom šmouhu, ale nebylo pochyb.
„Á, už jsi se vzbudil“. Byla to žena.
„Kde to jsem ?“
„Nemluv jsi ještě zesláblý“
Zmobilizoval jsem všechny síly a snažil se zvednout. Když to zaregistrovala ona osoba, přiskočila ke mně a snažila se mě opět položit.
„Tohle taky není moc dobrý nápad, přeci se nebudeme prát“ poslechl jsem, protože teď by mě stejně asi přeprala.
„Kdo jsi ?“ zeptal jsem se.
„To bych se měla spíš ptát já tebe, ale dobře, jsem majitelka tohohle domu, tvoje zachránkyně a jmenuji se Cho“
V tu chvíli se posadila na postel vedle mě a já konečně viděl její tvář. Byla krásná. Nemohl jsem z ní spustit oči. Trvalo mi dlouho než jsem ze sebe vykoktal „Já...já jsem Yoshio“
„Těší mě“ a mile se na mě usmála.

Takhle to chodilo asi ještě dva dny. Celou tu dobu jsem z ní nespustil oči a když si toho všimla začala se trošku červenat.
„Řekni mi, jak jsi mě dostala z řeky“
„No nějak se mi to povedlo, ale řeknu ti jsi pěkně těžkej“
„A jak to, že tu bydlíš sama ?“
„Za ty dva dny ses nějak rozpovídal, já se tě taky neptám jak ses do tý řeky dostal“
„To je pravda...tak promiň“
Už jsem tu byl dlouho, musel jsem pryč. Počkal jsem si na večer kdy chodí pro dřevo. Odešla. Strhl jsem ze sebe deku, oblík se a pelášil pryč.
Další dva dny jsem se potuloval kolem, vždycky jsem si našel místo odkud bylo vidět na dům Cho. Snažil jsem se vymyslet co teď budu dělat, ale myšlenky mi vždycky sklouzly k ní. Nějak jsem nemohl zapomenout na ty dlouhé blonďaté vlasy stažené do culíku, na její vůni a ani na ty neskutečně krásné zelené oči. Ležel jsem na mýtině za křovím kousek od jejího domu. Uslyšel jsem hluk, ohlídl jsem se a musel jsem se začít smát. Stála na žebříku, snažila se opravit okap a strašně se u toho rozčilovala. V tu chvíli na ní byl opravdu legrační pohled. Rozčilovala se tak moc, že nedávala pozor kam šlape a podklouzla jí noha. Žebřík se automaticky zřítil k zemi, ale Cho se chytla za ten rozbitý okap. Vysela tam a křičela o pomoc, ale nikde nikdo, až na mě. Na nic jsem nečekal a rozeběhl se k ní. Okap vypadal,že se každou chvilku zřítí a taky, že jo. S velkou ránou dopadl na zem a naneštěstí Cho do mého náručí. Chvilku na mě nevěřícně koukala a pak spustila „Co tady chceš ty zrádče, člověk ti zachrání život a ty si pak zdrhneš jako by nic“
„Stačilo by říct děkuju “ odvětil jsem.
„ Děkuju! A proč jsi se vlastně vrátil ? “
Nechtěl jsem si to připustit, ale byla to pravda.
„Já.....nemám kam jít“
„No a co já s tím, a okamžitě mě pusť na zem“. Poslech jsem.
„Myslel jsem, že bych tady mohl na chvilku zůstat“
„A to jsi vymyslel předtím nebo potom co jsi odsud utek?“ Posmutněl jsem.
„Ach jo, můžu to ještě jednou zkusit. Ale zadarmo tě živit nebudu. Budeš pomáhat na domě, já na některý opravy sama nestačím“
V ten moment se mi ulevilo, že nebudu muset zase někam na ulici.
Po nějaký době jsme si na sebe zvykli. A já ji měl čím dál tím víc rád.
Byl večer přikládal jsem dřevo do kamen. Znovu se ozval zvuk starých dveří. Zvedl jsem zrak a uviděl Cho vycházet z koupelny, jen v ručníku. Prošla kolem mě a namířila si to do ložnice. Na sucho jsem polknul, s těmi rozpuštěnými vlasy mi někoho připomínala. Tu myšlenku jsem zapudil a po chvíli ji následoval. Nevím proč jsem to udělal, nemohl jsem si pomoct. Vklouznul jsem za ní do ložnice. Okamžitě začala protestovat. Tentokrát jsem neposlech a přitlačil ji ke stěně. Díval jsem se do těch krásných zelených očí. Udivilo mě, že v jejím pohledu nebyl strach nebo výčitky, spíš napětí a zvědavost. Políbil jsem ji. Nečekal jsem ani na žádnou odezvu. Vzal jsem ji do náruče a položit ji na postel. Rukou jsem ji přejel přes holé rameno. Všiml jsem si, že má přivřené oči a tak jsem ji začal pomalu líbat na krku. To už ale nevydržela ona. Přiložila mi ruce na hruď a začala mi sundávat košili. A na to jsem čekal, když moje košile byla ta tam, opatrně jsem ji vymotal z ručníku. Její drobné tělo pode mnou leželo v celé své kráse. Když jsi všimla, jak jsi ji prohlížím začala se červenat. Opět jsem ji políbil, ale tentokrát to vášnivě opětovala a já věděl, že nebude dlouho trvat a toho studu ji zbavím nadobro.
Další ráno bylo jiné, jiné než všechna rána, která jsem doposud zažil. Tentokrát jsem se neprobudil na nějakém pochybném místě, ale v objetí krásné ženy. Připadalo mi to až neskutečné, jak jsem byl po tak dlouhé době šťastný. Netrvalo dlouho a probudila se taky. Ještě měla pomalu zavřené oči, ale hned mě políbila. Byl to krásný začátek dne.
Na dnešek měla Cho naplánovaný menší úklid, kterému jsem se samozřejmě nevyhnul. Vyfasoval jsem utírání prachu. Snažil jsem se to dělat nejlíp jak jsem doved, protože by to stejně přišla zkontrolovat. A tak není divu, že v zápalu uklízení jsem si nevšiml malé krabičky schované na skříni a shodil ji na zem. Vypadlo z ní pár fotek. Nedalo mi to a začal jsem si je prohlížet. Asi při třetí fotce mě polilO horko. V ruce jsem držel tu samou fotku ženy, která mi zbyla po skutečné matce. Stejné blonďaté vlasy, stejný milý úsměv.
V tu chvíli dovnitř vešla Cho. S tázavým pohledem jsem ji podal fotku.
Usmála se „To je moje maminka, ale už zemřela. Proto tu bydlím sama“.
Vzala mi zbytek fotek a spolu s krabicí je uložila na své původní místo.
Jistě, až teď mi to došlo. Až teď jsem viděl tu podobu, ty vlasy, ten úsměv. Stál jsem na místě jak opařený a nevěřícně na ni koukal. Přemýšlel jsem o tom, že tentokrát budu muset odejít ať chci nebo ne, protože žena která přede mnou stála a kterou jsem miloval je má......sestra. Kdybych zůstal ublížil bych jí víc. Počkal jsem na noc. Usnula. Byla tak roztomilá. Naklonil jsem se nad ni a naposledy ji políbil.
„ Vždycky tě budu milovat “
Zamířil jsem do kuchyně kde jsem ji chtěl nechat pár řádků na vysvětlenou, ale nakonec jsem to shrnul do jediného slova. Odcházel jsem znovu od ní pryč do světa samoty, do světa bez lásky, do světa bez ní.

K ránu se Cho probudila. Hned ji zarazilo, že nejsem v posteli. Se špatným pocitem mě hledala po celém domě. Až v kuchyni se zarazila nad malým papírkem na kterém stálo „Odpusť“.

Moje posádka pro mě byla vždy velmi důležitá. Ačkoliv jsem to nerad přiznával, kdykoliv se někomu z nich něco stalo, bylo to pro mě dost bolestivé.

Ozval se zvuk praskajícího dřeva.
„Ehm.. Možná už tu sedíme moc dlouho,“ řekla.
„Dobrá, dobrá, tak pojď.“

"He..?!" Ritsuka konsternovaně zíral na svého dlouholetého přítele a jaksi se mu nedostávalo slov.