Trošku stará kapitolovka (ktorá ešte stále nie je dokončená ), dúfam, že sa niekomu bude páčiť
P.S.: Mierne krátke, ale moje začiatky boli krátke xD

[=15]"Mello! Vem si svojí peřinu!"
"..."
"MIHAELI! Řikám ti, NEBER MI PEŘINU!"
"Chrrr, pššššššššššš, chrrrrrrrr, pšššššššš..."
To už se malá, růžovo-fialovlasá osůbka naštvala a bez milosti Mella zkopla z postele. Ten rozespale zamumlal:
"Prčmě budíš?"
"Bereš mi peřinu!" zavrčela dívka a rázně mu onen předmět sporu, který byl mimochodem tak velký, že by se pod něj vklidu vešli dva obři, vytrhla z rukou. "Vem si svojí!"
"Tu sem půjčil Mattovi, víš jak, vždyť je nemocnej..." pokrčil bezmocně rameny Mello a zíval na celé kolo, aniž by se obtěžoval dát si ruku před pusu.
"To je mi jedno! Tak si běž spát k Mattovi!"
"Výborně, jak chceš, Kano." brouknul nakvašeně blonďáček a vzápětí už se přivinul k Mattovi, který chvilku připomínal střídavě cirkulárku a rozzuřeného lva, a spokojeně se přidal, v chrápání, k němu.

"Jůůů... to jsem se ale krásně vyspala, když jsi mi nedejchal za krk." Kana provokativně na Mella ukázala svojí snídaní, zatímco on si tu svou ještě vyráběl.
"Nám s Mattem to taky nevadí..."
Jakmile Mello pronesl tuhle poznámku, na Kanině čele zazářil neonový nápis "Yaoi" a očka se jí rozzářila jako dvě hvězdičky.
"Hej! Není to tak jak si myslíš! A vůbec, a co ty hned nemyslíš... Je ti čtrnáct, tak se na to chovej, ségra!" Kana na něj jen vyplázla jazyk a dál se až moc pečlivě věnovala své topince s máslem. Do skromné kuchyňojídelny se mezitím vtrmácel Matt, s nosem červeným jak ředvička, s šátkem okolo krku a ustavičně pochrchlávající.
"Měl bys ležet," poznamenali oba sourozenci najednou a dál se věnovali svým snídaním.
"Víte... asi bych vám měl něco říct..." zabublal tiše Matt a rozkašlal se.
Kana popadla novou topinku, namazala si jí důkladnou vrstvou másla, která byla vyšší jak sama topinka, a pobídla ho:
"Fajn, tak povídej..."

[=15]„No.. Myslím, že Sakura-chan už nemusí jít hledat Hokagediary.“ Řekl trochu smutně strážný ninja.

Už jí to nepřipadalo tak špatné a on jí nepřipadal tak zlý ani nebezpečný. Celkem zapoměla jak byl ještě před chvílí děsivý. Teď už se k ní choval jinak. Něžně ji líbal, hladil a ....
Itachi Sakuře pomalu rozepínal sukni. Ani on sám netušil co se v něm zlomilo. Dřív by se Sakury ani nedotkl, byla by na něj příliš malá a hloupá. Ale teď je to jiné.
Dívka sebou trhla. Nechtěla se s ním hned vyspat. Pro ni to nebyl Itachi s kým tam byla. Celou dobu měla zavřené oči jen aby cítila přítomnost Sasukeho.

20. kapitola - Právo na obyčejný život

[=15]Mladá žena s dlouhými hnědými vlasy, lehce opálenou pletí a zářivýma zelenýma očima se ocitla na pro ni zcela neznámém místě. U hlavy jí ležela čerstvě utržená růže. Promnula si oči a posadila se.
Krajina byla liduprázdná, tichá, ale zdálo se, že bezpečná. Vedle ní ležely všechny její věci, mezi nimi i přívěsek od Hidana. Už si ani nevzpomínala, kdy ho nosila naposledy. Na sobě měla oděv, ve kterém si šla včerejší večer lehnout.

18. kapitola - Těžká volba

[=15]Deidara našel Itachiho venku, házel kunaie po stromech, jen v černém tričku a tmavých kalhotách, v černých očích podivný výraz. Už dávno bylo ráno.
„Nestojím o soucit.“ Zabručel Uchiha.
„Kvůli tomu jsem nepřišel.“
„Tak proč?“
Blonďáček si sedl do trávy. „Potřeboval jsem chvíli na vzduch.“

16. kapitola - Výlet do přírody

[=15]Maskovaný ninja stále ještě přemýšlel o nevyzpytatelnosti ženského myšlení, když ho srazil Zetsu. „Ty mi ani nevynadáš?“ Podivil se kanibal.
„To bude tou mou dnešní zmateností, ty zelená příšero!“ Kakuzu se hned pustil do vysvětlování. „Včera na sebe Konan se Shenai štěkaly a dneska společně vaří. V tom aby se čert vyznal!“
„To je pouhý zdání. Naše modrovláska si drží odstup, ale stejně ji nepřestala nesnášet.“
„Jak to můžeš vědět?“