Někdy se prostě stane, že když jsme pod tlakem, zachováme se tvrdě, chladně, bez váhání jednáme... a pak když přijdeme do bezpečí, všechen tlak, který nás svíral, opadne, zhroutíme se i mi.
Někdy pochybujeme nad sebou samými, na věcmi, které jsme učinili, i když jsme neměli moc na výběr, nebo jsme se zachovali správně...

Ahoj, snad se další kapitola líbila a omlouvám se, že to tak dlouho trvalo.
To víte, zdrželi mě boje s mimozemšťany, musela jsem zachraňovat svět od apokalypsy a... Ne, dělám si srandu, jen jsem měla náročnou dovolenou s rodiči. (Což se záchraně světa v nebezpečí někdy skoro vyrovnává, ještě teď mám pěkně otlučená kolena od toho horolezení na Hoher Dachstein. Ano, chlubím se, protože to byl děsivý, ale fascinující zážitek.) Pak mě zdržel brácha s svýma dotazy: "Co to píšeš?" Píši už leta a on si až teď vzpomene?! Navíc ne, nebudu mu dávat slash, ještě si o mě něco děsivého pomyslí. A poslední problém, ale zdaleka ne nejmenší, moje zkouška, kterou jsem dala, takže teď tímto oslavuji. Což znamená, že mám dobrou náladu a píší do poznámek autora naprosté blbosti...