Akira
„Kde si byl!“vyjel na mě Ryuu u vchodových dveří a přišpendlil mě k nim. Kvůli jeho hrubosti jsem neměl nejmenší chuť mu něco vysvětlovat.

Akira
Celý večer jsme strávili povídáním a bavením se na můj účet. Nevadilo mi to, protože to byl jeden z mích nejzábavnějších večerů.
"Tak mi už budeme muset jít."ozvala se po chvíli Marin a zvedla ze židle smějícího se Seijiho.
"Ty voho lidi..., tohle si budeme muset zopakovat."smál se dál a nechal se zavěsit na Marinino rameno.
"To určitě."řekla s kapkou ironie Marin a povzdechla si, když si uvědomila, že jejich večeře jí zcela vyprázdnila peněženku.
"Ale Marin co ten protáhlej obličej?"otázal se jí Seiji a hned na to schytal pohlavek.
"Za co to bylo?"otázal se jí dotčeně.
"Až příště budeš chtít jít nakupovat, tak si nezapomeň vzít peníze!"naštvaně ho pokárala a vydala se rázným krokem ke dveřím.
"Marin! No ták, počkej! Vždyť já ti to vrátím!"zaslechli jsme Seijiho v momentě, když zavíral dveře od mekáče. Když jsem je viděl, tak jsem se musel pousmát. Ryuu se koukal stejným směrem a tak mě ani nenapadlo, že středem jeho pozornosti nejsou Seiji a Marin, ale já.
"Co?!"otázal jsem se naštvaně. Jeho pohled se mi vůbec nelíbil.
"Jen mi to něco připomnělo."usmál se na mě a přisunul se blíž.
"A co jako?!"odpověděl jsem a odsunul se.
"Ále...., jednoho blonďáčka s pomněnkovýma očima."
"Ouch.., a kde ho vidíš?"otázal jsem se a začal se rozhlížet všude po lidech. Ryuu na mě nechápavě hleděl a po chvilce zvažování zda mi ho má ukázat či ne mi řekl.
"To by se ti líbilo. Ještě bych ti ho ukázal a ty bys mi s ním utekl."
"To není pravda!"
"No tak jestli ho chceš tak vidět, tak ti ho teda ukážu."povzdechl si naoko Ryuu a já se radostně usmál. Pátravě se rozhlédl a spatřil záchodky.
"Zrovna zašel na záchody....pojď."nakázal mi a odvedl mě tam.
"Tak kde je?"otázal jsem se zcela nevinně a natěšeně.
"Tady." ukázal někam za mě. Já tím směrem pohlédl a spatřil svůj odraz v zrcadle.
"Překrásnej, nemyslíš?"zamumlal Ryuu a přisál se mi na krk.
"Ehm, ehm!"odkašlal si muž, který vstoupil do místnosti. V ten moment jsem odskočil od Ryuua, polekaně zavrávoral a spadl na studené dlaždičky.
"Auu..."zasyčel jsem a snažil se zvednou ze země.
"Jenom si neubliž."zasmál se Ryuu, natáhl ke mně ruku a pomohl mi vstát. "Co bysme si potom počali."pošeptal mi do ucha a já hned věděl, kam se jeho myšlenky odebírají.
"Perverzáku."zasyčel jsem na oplátku a vyšel společně ze záchoda.
"Ti mladí..."zaslechl jsem za sebou toho starýho páprdu a musel se zašklebit. Teď by ještě mohl říct, že takovej taky bejval a mě by trefil šlak.
........
Domů jsme se vrátili okolo jedenáctý hodiny. Já jsem byl zcela znaven po dnešním dni a tak jsem rovnou ulehl do postele a usnul.

Ryuu
Když jsme se vrátili domů Akira rovnou ulehl do mé postele a já se šel osprchovat. Dnešní den byl pro mě nezapomenutelný. Je to kvůli Akirovi. Jsem moc rád za to, že už se mi pomálinku začíná poddávat, ale nevím jak dlouho ještě vydržím ten chtíč. Jak se říká zakázané ovoce chutná nejlíp, a v Akirově případě si myslím, že to je pravda.
Do ložnice jsem se vrátil pouze v boxerkách a ručníkem, kterým jsem si sušil mokrý vlasy. Akiru jsem spatřil klidně oddechujícího v posteli. Jeho klidná tvář a malinko zvedající se hrudník mi naznačili, že už se propadl do říše snů. Když vyslovil mé jméno tak mé srdce vynechalo jeden úder.
"Ryuu."oslovil mě podruhé. Toto oslovení bylo ale jiné. Když mě oslovil poprvé, bylo to, jako když se mu zdá nějaký krásný sen. Teď to znělo spíš, jako kdyby se ten sen zvrtl v noční můru. Hned po zvolání mého jména jsem se vrhl na Akiru a majetnicky si ho stáhl do náručí.
"Už jsem tady."pošeptal jsem konejšivě a hladil ho po zádech. Akira se v tu ránu uklidnil a přitiskl se na mě tak jako kdybych se mu měl ztratit. Ale to já nikdy neudělám. Nikdy neodejdu z jeho života. Nikdy!

Ráno jsem se probudil jako první. Akirovo malé tělíčko mi leželo na hrudi a slastně oddychovalo. Nechtěl jsem ho budit a tak jsem pouze ležel a pozoroval tu rozčepejřenou blonďatou kštici.
"Hňůů..."zamručel, přehodil svou nohu přes mou a natiskl se na mě víc. Já toto gesto uvítal s úsměvem na tváři.

Akira
"Dobré ranko."zaslechl jsem vedle svého ucha zvonivý hlas a přitulil se k zdroji tepla.
"Ještě chvilku s sebou mel a neručím za sebe."zašeptal smysluplně a já prudce otevřel oči. Když jsem zahlédl dva krásné onyxi, který mě hltavě propalovali, sedl jsem si celý rudý a vstal z postele. Cítil jsem Ryuův pohled v zátylku. Já však dělal jakoby nic a došoural se loudavým krokem ke dveřím od pokoje. Při cestě jsem ještě popadl ručník a ve dveřích zaslechl Ryuuovo povzdechnutí.
V koupelně jsem ze sebe shodil věci a vlezl si do sprchy. Se zakloněnou hlavou jsem na sebe nechal stékat teplou vodu a nevědomky přejel přes svou ztvrdlou bradavku.
"Ách.."vyšel ze mě tichý sten.
"Akiro! Co tam tak dlouho děláš?!"ozval se Ryuu zpoza dveří. Díky tomu jsem zrudl ještě víc.
´Já. Co mě to napadlo?! Proč se při pomyšlení na Ryuua rozechvěju a nemůžu přestat myslet na ty jeho měkké rty, nenechavé ruce, svůdný hlas, božský tělo....´zamyšleně stojím ignorujíc Ryuuův hlas.
"Hej Akiro! Slyšíš?!"zaslechnu znova jeho hlas. Ovšem nyní je víc naléhavý.
´Co? Já? Sakra! Na co to zase myslím! Sakra!´pustím na sebe ledovou vodu a s vyjeknutím vyběhnu ven ze sprchy.

Ryuu
Zaslechl jsem vyjeknutí a tak jsem se i přes Akirův zákaz vpadl do koupelny. Když jsem si všiml, že se nic nestalo, hlasitě jsem si oddechl. Akira byl však jiného názoru. Se znachovělými tvářičkami od studu mi vrazil facku a odcupital s ručníkem kolem pasu do mého pokoje.
"Akiro. Můžu?"žadonil jsem prosebně o povolení ke vstupu.
"Né!"vřískl Akira zevnitř. Ten tón hlasu mě zarazil a tak jsem pouze mírně otevřel dveře a zahleděl se na Akiru.
"Akiro, co se děje?"nechápavě jsem se optal a vešel úplně.
"Běž pryč!"řekl odhodlaně a své ruce přesunul do svého klína. Jako by se něco snažil zakrýt. To co jsem na moment zahlédl, mě mile překvapilo. Ačkoliv se to snažil Akira skrýt, jasně se mu rýsovala malá boulička pod rukama a ručníkem. Když jsem udělal krok k němu, přikrčil se a snažil se, být neviditelný.
"Neslyšel jsi! Řekl jsem..."nedokončil větu z náhlého překvapení. Pouze na mě hleděl těmi svými kukadly a nevěděl co dělat. Taky se mu nedivím. Ještě před chvílí jsem stál před ním a teď najednou svírám jeho ruce na pokrývce postele.
"C..co chceš?"otázal se mě rozklepaně. Nechápu tu jeho změnu chování, ale přejdu jí. Na znamení údivu ještě malinko pozvednu obočí a poté se pousměji.
"Přeci tebe."zavrním mu do ouška a jednou rukou mu přejedu přes jeho bouli zakrývající ručníkem. Poté ho vezmu do dlaně a pomalinku si s ním hraji.
"Takhle je to lepší."neodpustím si poznámku a sleduji Akirův rudnoucí obličej.
"Blbče."otituluje mě a pomálu, ale jistě se mi začíná poddávat. Já mu zajedu pod ručník a konečně ho pohladím po odhalené chloubě. Hned na to však zaprotestuje majitel a snaží se vyprostit z mého sevření. Jednou rukou se mu to podaří a tak neváhá a rychle chytne tu, která si toho dovolila nejvíc.
"Ryuu...já....já...tě mám...asi rád, ale tohle...já..."snaží se mi něco sdělit.
"Asi..."povytáhnu obočím a přeměřím si ho pohledem. Momentálně vypadá jako ztracená červená karkulka a já nejspíš jak hladovej vlk.
"Já..., ještě nejsem...připravenej.."zdráhá se dál mluvit.
´Oh...tak tohle ho trápilo.´pomyslím si, posadím si ho na klín a obejmu ho.
"Zlatíčko to je v pořádku."pousměji se a nechám klesnout Akirovo hlavu na své rameno. "Nemusíme to dělat každej den."zasměju se a vrátím tak Akiru do reality.
"Jaký každý den! Já nechci ani jednou!"zavřeští na mě a začne s sebou máchat. Já ho však držím pevně a tak nemá sebemenší šanci. Snažím se ho alespoň trochu uklidnit a tak ho políbím ta tvář. To jsem však neměl dělat. Tímto činem jsem ho snad rozdráždil víc.
"Tys neslyšel!"zaječí znovu.
"Když ty si k nakousnutí."zavrčím a kousnu ho do rtu.
"Au!"zavije a sevře si bolavé místo. Roztomile nafoukne tvářičky a složí si ruce na hrudi. "Já tě varuju!"zavrčí hraně.
"Opravdu a před čím?"otážu se ho zvědavě.
"Přede mnou!"zvedne povýšeně hlavou a je se neubráním zasmání.
"Já tě ale opravdu varuju!"
"Hmm..."
"Nedráždi hada bosou nohou!"
"Jo tak hada..."převalím se na něj a začnu ho lochtat. Směje se jak pitomej a kroutí se div, že nespadne z postele.
"Teď teprve vypadáš jak had..., na špejli."zasměju se a lochtám ho dál.
"Ryuu...hihi...prestaň."snaží se zastavit moje ruce. To se mu ovšem nedaří. Po chvíli ho nechám, aby se mohl uklidnit. Když už se mi zdá, že je v dobrý kondici, vstanu a přehodím si ho přes rameno.
"Hey! Jakej rapl tě popadl tentokrát."nadává a buší mi do zad.
"Žádnej rapl!"postěžuju si. "Ale jedno hádě, který musím nakrmit."projdu do kuchyně a postavím Akiru na zem. Hned jak to udělám, stáhne se do povzdálí a pozoruje mě. Já jdu do ledničky a vytáhnu ingredience na snídani. Akiru požádám, aby nám postavil na čaj a mezitím se pustím do přípravy jídla. Netrvá to dlouho a sedíme u stolu a snídáme.
"Ty Ryuu...., víš že se to dá i jíst."rýpne si Akira.
"Jsem polichocen."zavrním a sním poslední kus co jsem měl na talíři.
"Sice to nevypadá nějak vábně, ale jíst se to dá."usměje se škodolibě a napíchne něco, co vypadá jako rozkuchaná ještěrka pokrytá blátem a něčím zeleným. Hlasitě polknu a sleduju jak to Akira přežvykuje. Když polkne, odnesu nádobí a nahážu kostičky do koše.
"Jdu vyhodit odpadky!"zavolám na Akiru, kterýho vidím polonahého ve svém pokoji. Zřejmě se převlíká do práce.
"Hmm."zaslechnu, vezmu klíčky od dveří a vyjdu ven z bytu.

Akira
Když Ryuu odejde, oddechnu si a dám se do převlíkání spodní části mého oblečení. Ještě než si stačím zapnout knoflík a zip u kalhot rozzvoní se domovní telefon. Neváhám ani vteřinu a vrhám se k němu. S pozdravem ho zvednu.
"Je u telefonu pan Akira?"otáže se mě známí hlas do sluchátka. Nepřemýšlím nad tím, jak může vědět, že bydlím u Ryuua a hned se ptám, co po mě chce. Podle hlasu jsem zjistil, že se onen majitel nejspíš pousmál.
"Chtěl bych se sejít."řekne mi mile.
"S cizími lidmi se nescházím!"vyhrknu první věc, kterou mě máma naučila. Na druhé straně se ten hlas zasměje.
"My se ale známe."řekne pobaveně.
"Ano?"otázal jsem se ho. Absolutně netuším, kam ho mám zařadit.
"Vzpomínáš si na noc, kterou skrápěli kapky deště?"otázal se mě. V ten moment jsem si vzpomněl na krám, déšť, deštník a jeho.
"Vy jste?"otážu se nevzpomínajíc si na jeho jméno.
"Nabari."řekne prostě.
"Oh jo..., vlastně jo."
"Chtěl bych se sejít."řekne znovu Nabari. Nemusím ani přemejšlet a nabídku přijímám.

Zaklaply dveře.
Věděl jsem, že se můj bratr vrátil domů. Už od malička jsme byli nejlepší přátelé a snad nikdy jsme se vážně nepohádali. Na sourozence je to asi divný, co? Nevím proč to tak je ale máme spolu dobrý vztah.
Vstal jsem od stolu, abych ho přivítal. Vlastně jsem na něj čekal, protože potřebuju pomoct s učením. Přístí týden je přímo hororovej týden. Učitelky nám slibujou snad milion písemek. Děsný toto... No a Nicolas maturoval ze všech předmětů, ktery mi nejdou. V tom učení jsme vážně protiklady jak pr*se, kdyby to tak bylo i se vzhledem, už teď bych si liboval s nohama na stole...

Věděla jsem, že se něco stane. Tušila jsem to. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem té ženě nevěřila. Nebo proto, že za poslední roky od doby, co nás Sasuke-kun opustil, se nám nepovedla žádná mise, do které on zasáhl.

Přesto jsem udělala to, o co mě –Sama žádala. Společně se Saiem a Kimin jsme vesničany odvedli na bezpečné místo až za barieru, na mýtinu, a dokonce Sai poslal Tsunade správu o tom, co se stalo, s prosbou, jestli by nekropolští nemohli, pokud nevyjde plán a Nekropole bude zničena, přijít a žít v Konoze.

Moje nervosita a podezření, co má přijít, se ještě zvyšovaly, když se zatáhlo, já uslyšela uhodit blesk a vzápětí děsivou sílu a pištění, co k nám přinášel vítr vějící z Nekropole. To byla energie rasenganu chertanu shurikenu společně ještě s něčím daleko zlověstnějším, co tady zhušťovalo atmosféru. Obklopil mě chlad a prázdnota. Cítila jsem to v každé kosti, v každé buňce.

Dostala jsem strach. Strach, který otřásal celým mým tělem. Strach o Kakashiho, Saského, ale především, což bylo překvapivé, o toho strašného, bláznivého Naruta.

„Naruto!“ proklouzlo mi přes rty.
Otočila jsem se k Saiovi a Kimin, kteří stáli poblíž.
„Musíme zpátky, musíme jim pomoc!“ křikla jsem na ně.
„Ne, je to přiliž nebezpečné,“ zamítla to Kimin.
Surově, nepříčetně jsem ji chytla a zatřásla s ní.
„To je mi fuk!“ zaječela jsem na ni.

Sai se ke mně přidal. „Kimin, neznáš nějaké jutsu, které by nás rychle dopravilo do Nekropole přes barieru nejlépe přímo na střechu knihovny? Rychlejší než kdybychom letěli na mém inkoustovém orlu?“
Kimin to nakonec vzdala. Sklonila hlavu. „To, co se tam děje nechápete. Nevíte do čeho jdete. Ten nápor síly to byla –Sama. Uvolnila svoji moc.“
„Tak ku**a víš nějaké jutsu, nebo ne?“ zatřásla jsem ještě jednou s Kimin.
„Asi vám to nerozmluvím. V tom případě ustupte. Toto jutsu dokáží pouze ti, co se v Nekropoli narodili, nebo tam strávili nějaký ten čas a to ještě ne zdaleka všichni. Člověk musí nahmátnout samotnou podstatu.“

Kimin natáhla ruku a druhou vykreslila několik symbolů. Nataženou rukou něco chytla snad vzduch. Vší silou škubla. Otevřel se otvor, trhlina, jako když máte plakát a přes něj ještě jeden a kus toho vrchního strhnete, otevře se vám pohled na plakát pod ním, a tady, tady to byl pohled vedoucí na střechu knihovny.

„Honem,“ popoháněla mě Kimin, „dovnitř. Dlouho to neudržím.“
To mi nemusela říkat. Rozeběhla jsem se, proskočila otvorem, za mnou i Sai. Cítila jsem, jak mi rychle bije srdce. Prudce jsem se zastavila. Stála jsem na střeše knihovny.

Rozhlédla jsem se. Střecha byla napůl zničená div se držela, a ač jsem se rozhlížela sebevíc a pátrala očima, kromě mě, Saie, Kakashiho a Naruta už tam nebyl nikdo. Kakashi stál a mlčky se díval kamsi do prázdna před sebe. Naruto klečel na zemi, v ruce něco svíral a hleděl do země.

„Kde je vědma?“ dostala jsem ze sebe.
Ani jeden z nich neodpověděl. Došlo mi, co se stalo.
„Ta mrcha, ta sv**e nás zradila,“ zasyčela jsem.
„Takhle o ni nemluv!“ ozval se Naruto.

Škubla jsem sebou a ztuhla. Takto drsně a zlostně mě Naruto ještě neokřikl, tedy ještě vůbec mě neokřikl. Jeho hlas byl drsný, tvrdý a smutný. Byla to výhružka.

„Sakuro-chan,“ pokračoval tentokrát už měkčeji, „nebylo by to od tebe totiž hezké, mluvit tak o mé sestře. O člověku co se obětoval. V každém mýtu, báji o vědmě se říká, jakou má nepředstavitelnou moc vševědoucí oko pro člověka. Nikde se však už neříká, že vědma bez vševědoucího oka muže žít jen 24 hodin. Poté umírá. Ona se obětovala, nebylo zbytí, obětovala se pro vesnici, pro budoucnost, pro své dva bratry. Já nedovolím, aby o ní někdo takto mluvil, zvláště když nezná ani její jméno. Sakuro, víš alespoň, jak se jmenovala?“
„Ne, netuším,“ zašeptala jsem.
„No právě, ona žádné jméno nikdy neměla,“ odpověděl.

Vstal a já si všimla, že jakoby zestárl. V jeho blonďatých, rozcuchaných vlasech jsem spatřila pár bílých pramenů a v ruce držel jakýsi přívěšek ve tvaru oka.

Epilog

Zvedl jsem baťoh. Bylo na čase jít. Udělal jsem ještě pár kroků ke dveřím. Pak jsem se však zarazil a zahleděl se k šuplíku u stolu. Leželo tam vševědoucí oko, ten malý přívěšek ve tvaru oka.

Jistým způsobem mě nehorázně přitahoval. Cítil jsem z něj ten příjemný chlad, jako by byla se mnou a radila mi, co mám dělat. Na druhou stranu jsem z něho měl nehorázný strach, strach ze síly, kterou mi poskytoval. Až příliš jsem splýval s tou mocí a cítil pocity ostatních.

Nemohl jsem unést pravdu. Pravdu o míru. To, že svět nindžů za války nemůže. Ne, kdysi byl svět lidí, lidí jako byla –Sama. Lidí, co nedokáží žádné jutsu, ale zato měli vědu. Velmi vyspělý svět, svět, který byl válkami stejně zničen. Dokud budou existovat neshody, lidé se špatnými úmysly, zloba a nenávist, budou existovat i války. Avšak kdybychom neměli negativní emoce, nevěděli bychom, ani co jsou ty dobré, čím pak bychom byli?

Ten chlad byl příjemný, ale někdy toho bylo až moc. Šuplík zamrzl a nešel otevřít.

***

„Jednou se budeš muset rozhodnout, jestli tuto sílu využiješ, nebo ne. Stejně tak moc, kterou ti dal Itachi. Mohl by ses stát tím, co zře a potřebuje své vlastní vševědoucí oko, ale pamatuj, jakmile přijmeš tuto úlohu, zapřeš sám sebe. Tvá chakra zmizí a démon v tobě zahyne."

***

Nechal jsem šuplík šuplíkem a vyrazil jsem.