Ucítil jsem, jak mi podklouzly nohy. Šel jsem ze svahu a než jsem stačil něco podniknout, tak jsem nešel, nýbrž se kutálel po štěrkovém kamení dolů. Tvrdě jsem spadl na zem a ujelo mi několik sprostých slov na adresu svahu. Poté jsem však strnul a protřel jsem si oči, jestli se mi to nezdá.
Ne, byl jsem zpět, zpět na tom místě, co před rokem. V Orochimarově doupěti v zničeném sklepení. Tam kde jsem před rokem potkal po dlouhých dvou letech poprvé Sasukeho. Podíval jsem se na místo, kde předtím stál, jako bych čekal, že tam i teď bude.

Překvapeně jsem zalapal po dechu.

Krátce na večer jsme se dostali do malého městečka, které jsem očividně také neznala. Působilo to tu poklidnou atmosférou a já si začínala myslet, jestli není tohle náhodou vesnice.

Malé částečky mě pustily a shlukly se přede mnou. Nejdříve jsem si myslel, že jen do beztvarého shluku, ale pak jsem rozeznal ženský obličej. Lehce se pousmála, cosi vyslovila, ale já ji slyšet nemohl. Částečky, co její obličej tvořily, se poté rozprchly a mě obklopila temnota.

***

První co jsem ucítil, bylo něco mokrého a slaného na mých rtech a poté slunce, co mě hřálo na těle.

„Naruto! Naruto!“ uslyšel jsem Sakuřin křik.
Přiblble jsem se uculil. Sakura o mě měla strach. Ležel jsem na zemi, hlavu na jejím klíně. Otevřel jsem oči a zadíval se do jejich zelených a ubrečených. Když si všimla, že jsem se už probral a mého hloupého úsměvu, rovnou mi jednu vrazila.

Pak tu však bylo ještě něco. Byla tu ještě něčí chakra, ne to není dobře řečeno.
Chakra to nebyla, bylo to něco na ten způsob, ale něco jiného a tak mohutného a mocného, stejně velkého a mocného jako samotná síla země. Ne ta síla byla s tou přírodní tak úzce spjata, že se navzájem prolínaly, utvářely se, ale já jsem do svého nitra mohl vstřebat jen přírodní sílu. Přesto jsem cítil, jak kolem mě pluje, ne, cítil jsem, jak kolem mě proudí, teče. Teče, jako nějaká řeka, chladná nemilosrdná, schopná každého uchvátit, strhnout, ale zároveň dávající ochranu a život.