„Naoki!“ Kaname k nemu vykročil s úsmevom na tvári. Mladučký upír sa pôvabne rozvaľoval v kresle a na tvári mu pohrával ešte širší úsmev, ako mal Kaname.

Pěšky to mám do školy asi 45 minut, s Inkym to trvá přes hodinu, protože se všude zastavuje a všechno zkoumá - hlavně výlohu cukrárny. Při pohledu na něj se nemůžu ubránit chichotání. "Co zase?" neuvěřitelně ho tím štvu. "Ale, jen jsem si vzpomněl na tvůj první den ve škole." On se jen uraženě otočil. 'To je pravda. Už je to týden...'

"Aiiiiiuuuu...!!!!" Vydávala postava splašeně lítající po celém domě, které se navíc kouřilo od pravé ruky, a ne málo. 'Už zase, cožpak se nikdy nepoučí...' Pomyslel jsem si, vzdychl jsem a odložil tužku. Onu postavu jsem našel v koupelně, jak si chladí ruku proudem vody. Ještě jednou jsem vzdychl. Postava se urazila a otočila se ode mně. Ona postava je vlastně on, je to kluk jako já. Jen s několika drobnými rozdíly, které snad nestojí ani za zmínku.... no, něco možná jo.

Zložila som ruky do lona a zahľadela sa von malým oknom. Farby, ktorými hýrila záhradka mi pripomínali krásu svojho vlastného domova. Milovala som nekonečne obrovské záhrady kvetov, štíhlych stromov a zvuk udierania ťažkých labutích krídel pri jazere môjho sídla. Zatvorila som oči a myslela som na šťastie, ktoré mi to miesto prinášalo. No tiež som uvažoval nad utrpením, čo ma obklopovalo tu.
Viac ako štyri roky ma sužoval prisilný pocit samoty. Aj keď som pri sebe mala svojich najbližších, to najdôležitejšie chýbalo. Koľko veľa a ako ťažko som bojovala, aby som ho chránila, aby som s ním ostala už navždy... S mojím bábätkom.
Objali ma silné ruky. Nepočula som ho prichádzať...