Je normální, když místo jablka nebo sušenky přikusujete u práce na počítači fritovanou chobotnici?
V naší rodině ano! Udělejte si obrázek, jaký chcete =D Rozhodla jsem se vás netrápit a dát sem devítku už dneska. A víte proč?
Protože se nudím. Jsou sice letní prázdniny, ale venku je třináct stupňů a prší. Proto jsem strávila celý den v pyžamu a koukala jsem na Sherlocka Holmese. Ruská verze, kterou jsem dostala za vysvědčení je asi nejlepší, co jsem kdy viděla. A Watson je sexy. A fanservisu je tam jak nastláno =D Určitě se podívejte, doporučuju.
Ale teď iž ke Sparkiemu. Konečně se dostáváme k tomu hutnému ději. Sparkie teď bude mít větší spád.
Miluju scénu u večeře. A večer to s tou postelí. A samozřejmě to, jak Homura Nanamiho chytí, když hází tlamu z té židle.
Jinak Bobánky jsem si nevymyslela. Moji spolužáci mi odpřísáhnout, že nás třídní tohle označení OPRAVDU POUŽÍVÁ! Ano, nekecám =D
Pokud by se někde v kapitole objevilo slovo Tamara v jakémkoliv tvaru, tak se omlouvám, Word neí schopen pochopit, že slovo Yamada NEMUSÍ opravovat...
Moc děkuju za komentáře (jak nové, tak ty u minulých kapitol) a případné připomínky ♥

Tak je tu první díl mé nové série, tentokrát zaměřené na žánr Love... což ještě nutně nemusí znamenat, že milovníci jiných žánrů si na své nepřijdou.
Tentokrát nemám jasně dané, jak série bude dlouhá, takže tu bude záležet čistě na úspěšnosti této povídky. (Takže radím dobře, pokud se vám dílko líbilo, hodnoťte a pište komentáře )
Nop, to je asi všechno, tak pěkné čtení...

Zlá a přesto měkká jako máslo.
Postavy se mi bouří! Jakože fakt bouří!
Dělaj si co chtějí!
A mě šibe! A nejdou mi napsat poznámky! A pořád jím! A pořád bruslím! A zase jím! A zase bruslím!
A včera jsem dopsala dvanáctou kapitolu! A vy jí asi nerozdejcháte, protože i já, autorka, jsem s tím měla problém!
A já musím přestat se začínáním vět na A...
Dobře: doufám, že nikdo nedostal infarkt, jak jste slibovali, všichni jste přežili vysvědčení (Já měla jen tři trojky, jááj! Střední školo, těš se!!) a netrpělivě vyhlížíte další kapitolu.
Z komentářů u minulé kapitoly jsem měla z nějakého důvodu zvlášť radost... jen tak dál, zvedáte mi ego, zlatíčka ♥
Zastavte mě, až budu příště psát poznámky, ano?

Jsem tááák moc zlááá! Bwahahaha!
To platí tak nějak všeobecně. Už jsem zjistila, proč autoři tak rádi mučí své čtenáře protahováním děje. Je to totiž ohromná zábava!
Ale jinak, co dodat? Moc mě potešily komentáře u minulé kapitoly a doufám, že všichni dobře spíte a srdce vám taky slouží. Nerada bych měla na svědomí hromadná úmrtí, jak mi je v komentářích slibujete. Ano, z vězení bych sice mohla psát taky, ale to nějak není ono =D
Dále vám chci oznámit, že až za dva roky budu vážit sto kilo, budete za to moct vy!
Když píšu, tak kromě pořádné hudební kulisy (už jsem tak zoufalá, že sjíždím i soundtrack Mrazíka: opery na ledě) potřebuju i něco do tlamičky, takže jsem schopná ztrestat několik misek lupínků s mlíkem denně. Já budu tlustá!!
A poslední věc: Původně měla scéna se sněhem za krkem vypadat trochu jinak. Nanami měl totiž Seijimu ta záda utřít a přitom ho políbit na krk. Nakonec jsem se rozhodla to změnit. Ano, vím, že budete šílet a proklínat mě, ale nebojte ve jedenácté maximálně dvanácté kapitole vám to vynahradím. Na mou duši!
Tenhle díl berte jako dáreček za vysvědčení, ať dopadne jakkoliv! ♥