Snaha o vysmyknutí, byla opravdu jenom snahou. Každičký můj pokus byl zmařen jeho silou, která si mě ještě k sobě víc přitiskla. Chodba byla dlouhá a my dnes měli třídu až na jejím konci. Ti, co byli na chodbě nás sledovali s otevřenými pusy a ti co byli ve třídě, se buď dívali nalepení na okna do chodby, nebo koukali jen zvědavé hlavy ze dveří. Měl chvilkami namyšlený výraz, potom zase tajemný, který hned vystřídala ďábelský a nakonec to skončilo u sladkého úsměvu, ten, tak ten patřil vyloženě jenom mě. Většinou jsem se dívala na něj nebo do země. Mu pozornost vůbec nevadila a ty davy lidí už vůbec. Nejhorší moment byl už před nosem, kdy naši spolužáci o nás ještě nevěděli, protože větší polovina byla už ve třídě, tak nás neměli možnost vidět. Měla jsem v plánu ruce konečně rozpečetit, ale když otevřel dveře, tak už bylo pozdě. Ruku v ruce jsme překročili práh.

Rychle jsem se zvedla, popravila sukni a klusem šla ke dveřím.
„Tsuki?“ Hleděla jsem a dívala se na jeho zpocené čelo a uřícenou tvář.
„Ah…,“ značně hlasitě si ulevil.
„Co se stalo?“ Zeptala jsem se ho, a rychle se přisunula více ke dveřím, kde byl maličký střešní kryt, abych nepromokla.
„Ty se ještě ptáš?“ Jeho hlas byl značně vyveden z míry.
„Ano?“ odpověděla jsem mu.
„Čekal jsem tě před školou, a jelikož jsi neměla deštník, tak jsem šel za tebou. Pak mi nějaká cizí holka řekla, že už dvě hodiny o tobě nikdo nic neví a celkem se divně chichotala. Proběhl jsem celou školu, jestli se ti něco nestalo a nakonec tě najdu na střeše, sama a určitě celá promrzlá!“ Stupeň po stupni začal zvyšovat hlas. Hlavu jsem natočila napravo a uviděla u rohu Tasuku, který jak si všiml, že o něm vím, udělal krok zpět a ztratil se mi z dohledu.
Nechce, abych mu o něm řekla? Nechápala jsem.
„Nebyla jsem sama,“ řekla jsem a nevěděla, jestli mu mám říct o Tasuku.

„Tak ty jsi fakt něco. Myslela jsem si hned ze začátku, že budeš nějaká arogantní k***a, ale tohle už je i na mě příliš. Ne jen, že jsi první den přišla do třídy skoro jako trhan, druhý ses musela upravit, abys všechny okouzlila, no a ten třetí…, to sis musela přivést nějakého starého páprdu a ještě se přede všemi oblizovat se svým přítelem co?“ Jak začala mluvit, tak jsem ji hned ignorovala, ale potom co jsem uslyšela něco o dědovi a Tsukimu, už jsem se sotva držela. Prostě jsem neříkala nic a nehty zarývala do lavice s tichými slovy: „Ať už konečně zvoní.“
„Tak panenka mě bude ignorovat jo? Nějaká namyšlená princezna, no ne?“ Otočila se ke svým přítelkyním a zase se do mě začala navážet. Musím to strpět.
„Že by se nás bála,“ začala se smát nepříjemná černovláska.
„Taky má proč,“ přidala se k ní brunetka a blonďatá Enriko jim vše odkývala s rukama složenými na hrudi. Otočila jsem se k oknu a dívala se na šedivé nebe. „Asi bude pršet,“ pomyslela jsem si.
„Tak to ne,“ uslyšela jsem hlas Enriko a potom hned rychlé kroky směrem ke mně. Oči jsem měla stále namířené ven, jenže jsem z části viděla postavu s čokoládovými oči a krásně až zlatými vlasy k žebrům. Nestála mi ani za pohled a přála jsem si poprvé od doby, co jsem zjistila, že už nemám čas na rozdávání, ho urychlit.
„Ty jedna namyšlená ****,“ její slova mě nějak nerozladila, až její čin. Zvedla nohu a nechutně kopla do mé lavice, že se za ní dal slyšet jenom nechutný pískot.

Všichni se po škole odebrali pryč stejně tak, jako já, která zmizela mezi prvními. Ze školy jsem doslova vyletěla a to jen z toho důvodu, že jsem doufala, že nikdo nebude na parkovišti, abych se mohla převléct. Jo no, došlo mi to trochu později, hold nikdo není dokonalý a já teprve ne. V běhu jsem nebyla nejrychlejší, tak už se nějaké tváře studentů naší školy též objevili na chodníku mým směrem.

Vyjela jsem výtahem, a od samé nervozity, se mi i kolena začala klepat. Když se rozevřely dveře, mé očekávání bylo bohužel správné. Už nebylo z polovičky zaplněné, teď si nejsem jistá, jestli tu vůbec nějaké volné místo je. Poskočila jsem se zrychleným tepem, když výtah vydal upozorňující tón při zavírání dveří.
„To je ono!“ Řekla jsem si pod nosem a šla si nejrychlejším krokem do motorky pro oblečení.
S kompletkem a helmou pod paží jsem čekala, než znovu ten výtah přijede, abych se mohla převléct. Když se tak stalo, šťastná jsem si oddechla, že je prázdný.
„Chvála bohu za to, že tu nejsou kamery,“ zasmála jsem se, a co nejrychleji jsem na sebe hodila bundu a kalhoty.
Trapas všech výtahů byl ten, když se rozevřely dveře a já měla na sobě pouze jednu nohavici.
„Pardon,“ řekl hlas a hned zmizel. Celá rudá, jsem na sebe švihla helmu a pokračovala v práci. „Příště si nekoupím tak úplné kalhoty,“ zanadávala jsem a mírně jsem poskakovala, abych si je pořádně mohla vytáhnout. Jakmile vyhrál boj kalhoty vs. sukně, kalhoty jako vítězky, povyhrnula jsem si sukni, kterou jsem narvala pod větší bundu. „Hlavně, že ta bunda div na mě nevlaje,“ znovu jsem si zanadávala.
Po těžké práci jsem se vrátila zpět do druhého patra, a abych nemusela přes skoro celé parkoviště lozit s tou helmou na hlavě, tak jsme si ji ještě sundala, jenom než jsem došla k Suzuki. Naskočila jsem na ni už znovu s helmou a jemně pootočila klíčkem. Vycouvala jsem a přidala na plyn. I když parkovací plocha byla plná aut, ozvěna tu byla jako v tunelu a zvuk motoru odrážející od stěn byl melodií, kterou si snad každý večer, představuji před spaním.