Krůček od šílenství

Portál nesl jedinou myšlenku a tou byl Kyle. Čekala jsem, že bude někde v pekle, nebo v nicotě ve mne, ale ocitla jsme se přímo v pokoji a on ležel na mé posteli. Spal, jeho dech byl pravidelný a vypadal roztomile, tak jsem ho nechala ještě ležet a dobíjet si energii.
Mé myšlenky byli zmatené lidskostí a chutí provést, něco zlého.

Já, já pomohla smrtelníkovi kvůli tomu, že ho odkopla holka? A nazvali mě andělem?
V hlavě mi začalo třeštit a než jsem se nadála, byla jsem v koupelně a dívala se do zrcadla. Rudé vlasy jsem měla naježené a oči toužili po krvi. Jsem démon, satan, vládce podsvětí! Opakovala jsem si stále dokola a srdce mi poskočilo. Pustila jsem si vodu a chtěla opláchnout obličej, jakmile jsem se dotkla vody, změnila se na krev. Škubla jsem sebou a něco ve mně zase poskočilo. Podlomili se mi kolena a najednou jsem byla opět slabounké stvoření. V žilách jsem cítila moře energie a drala se na povrch a z druhé strany voda proměněná na krev mi vzala víc energie, než pak krev dala. Byli to divné a smíšené pocity.
Voda = čistota sama, ráj, život; Krev, bolest, touha, život. Dvě tekutiny sobě protikladné, ale bez sebe neexistující.
Hlava mi chtěla vybuchnout a kolem rukou se znovu objevovala fialová aura. Z posledních sil jsem udělala portál do nicoty, ve mně samé, a skočila jsem tam. Aura se uvolnila víc a víc, a temnota nabírala na fialové záři. Cítila jsme, že mi nechce ublížit, ba na opak, pomoct. Smála se na mě s láskou a hladila mě po celém těla. Začala, v dobrém slova smyslu, ve mně vařit krev, a dostala jsem chtíč ke zlu.

Ještě jednou mi věnoval zamračený pohled a odkráčel. Takže jsem osaměla. Nemrzelo mě to. Koneckonců ať si myslí, co chce, co na tom záleží? Věc to stejně nezmění.

„Talen, Talen, ja už nemôžem,“ dychčala som s rukou na bruchu. Bola som vyčerpaná, krútila sa mi hlava a po dlhej studenej noci som bola premrznutá až na kosť. Modlila som sa, aby slnko vyšlo čo najrýchlejšie a vzduch sa oteplil. Dobre som však vedela, že keď bude poludnie, kvôli horúčave si zas budem želať noc a zimu.
„Dobre teda,“ povedal Talen. Môj hlas musel znieť naozaj zúfalo, ak súhlasil. Bláznivo sa náhlil dopredu už viac ako pol hodinu, odkedy vďaka lenivo sa rozvidnievajúcej oblohe niečo objavil. Niečo, čo by nás mohlo dokonca aj zachrániť. Bol si istý, že v suchej zemi našiel ľudskú stopu. „Slnko bude čochvíľa vychádzať. Vráťme sa k tomu stromu, čo sme videli pred tromi minútami a tam sa môžeme zložiť.“