„Tati, tati, hej Lenko, skutečně mu nic není?“ „Ne, myslím, že je jen skutečně vyčerpaný. Přesto až se vzbudí, tak mu uvařím čaj a promluvím si s ním. Myslím, že to bude potřebovat,“ slyšel Kuba hlasy, ty však jako by přicházely postupně a pomalu z velké dálky.
Kuba pomalu otevřel oči a přímo se zahleděl do stejně kaštanových a pronikavých očí, jako měl on sám. Tomáš zajásal: „Konečně je vzhůru, konečně je vzhůru!“

Teplo z jeho saka se nemohla vyrovnat teplu z jeho paží. Slzy přestaly téct a oči jsem měla otevřené dokořán z toho šoku. Objímal mě, on mě objímal. Chlad deště, pochmurná atmosféra a bolestné představy mě donutily ho taky obejmout. Dlaně jsem měla na jeho žebrech a jeho košili jsem sevřela pevně do pěstí. Je to ani ne rok, co se s tím snažím smířit, ale nikdy jsem se nikomu tak neotevřela.
„Musí existovat možnost, jak se to vyléčí,“ říkal to spíš do větru, než mě.
„Je, ale u mě je to padesát na padesát. Přestěhovala jsem se tady k vůli jednomu novému doktoru, který s tím má už bohaté zkušenosti. Chodím na chemoterapie a už jsem dostala od rodiny část kostí dřeně, ale mé tělo se s tím i tak nevypořádalo. Má krev má Rh- a tady není nijak běžná, abych našla správného dárce. Už nějakou doby jsem zapsána na čekací listině na dárce, ale zatím je to marné.“ Vysvětlila jsem mu kratší verzi mého případu, a zhluboka si vzdychla.
„Dozvěděla jsem se to, když jsem náhodou šla na krevní testy. Nepřišli na to pozdě, ale nepřišli na to hned. Rodiče a hlavně děda se málem zhroutili. Taťka, mamka a já jsme velmi cestovali, jestli aspoň někde nenajdeme vhodného dárce, vše zbytečné. Rodiče…, po genech mám jejich krev, ale i když jsou to pokrevní příbuzní, naše shoda je jen o něco větší než polovina, mít sourozence vše by bylo lepší. Mé tělo kostní dřeň mamky odmítlo.“ Už jsme nebyli v objetí, ale cítila jsem se, jako bych mu dlužila vysvětlení. Nevím proč, jak můžu vědět, že když se ve třídě přetvařuje, že mu můžu říct můj příběh, nebo aspoň větší část.

*** Kasshy

Cítil jsem zvláštní vůni a vítr mi čechral vlasy. Pootevřel jsem oči a viděl, jak pode mnou ubíhá krajina. 'Co se to …?'
„Tak probereš se už, nebo ne?“ ozval se za mnou naštvaný hlas. Otočil jsem se a v tu ránu jsem byl čilý jako ranní rybička.
„K-Koukimi!“ Vyděšeně jsem se opřel o ruce a málem sletěl dolů.
Naklonil se mi k uchu a zlověstně řekl: „Jestli se chceš, tak moc rozplácnout o zem, s božím potěšením ti pomůžu.“ O jeho slovech jsem ani na chvilinku nepochyboval.

Dech se mi zastavil, když jsem zrovna myslela ne to čudného blonďáka.
Tsukiho plné rty se dotýkaly těch droboučkých mých. Vlasy jsem měla rozprostřené na potahu postele a on se rukou vzpíral hned vedle nich. Oči jsem ze šoku nemohla zavřít, a tak blízko jeho tváře jsem ještě nebyla.
Když jsem si myslela, že má Tsuki dokonalou tvář, tak jsem si to opravdu jen myslela. Jeho tvář nebyla dokonalá, byla božská, jako by ji vytesali andělé. I přesto jsem vážně nečekala, že mi ukradne první polibek. Možná jak jsem byla mála, jsem chtěla být jeho princeznou, ale teď už je jiná doba. Co si mám myslet a dělat, když nevím na kterém místě mám srdce, i když teď tluče jako zvon.
A proč jsem zrovna musela myslet ne něj?
Místo tváře Tsukiho se objevil Tasuku a já ho hned odstrčila. V šoku jsem na něj zírala a nechápala, co se stalo. Vše už bylo normální, jenom mé ruce se strašně klepali. Proč jsem ho neodtáhla dřív?
„já…,“ vykoktala jsem.
„Proč jsi tak dlouho otálela?“ Zeptal se mě pořad v klidu.
„…,“ zmohla jsem se jenom na otevření pusy, která nevydala ani hlásku či mrčení.
„Pokud jsi nic necítila, tak fajn a nic neříkej,“ přerušil několika minutové ticho pokoje. Nebyla jsem si jistá jestli to znamená, jestli se aspoň můžu zeptat, aby to lépe vysvětlil, ale nevím jak by to bral. Zvedl se a namířil si to ke dveřím. Neobětoval mi ani křivý pohled zpět na mě a zabouchly se za ním dveře.
„Dobrou noc,“ řekla jsem normálním hlasem a přesvědčila se o tom, že jsem něco řekla, takže jsem své city nezapřela, jenom jsem mu je neukázala.