*** Cassiel

„Nech toho! Přestaň! Prosím, dost!“ škemral jsem, žadonil, prosil, nic ho ale neobměkčilo. Pořád si hrál s mým tělem. Kalhoty jsem už měl dole a cítil jeho jazyk na vnitřní straně hýždí. Neustále mě utěšoval, ať se nebojím, že to bude dobré. Plakal jsem. Rukou mi přejížděl po vnější straně stehna. Druhou mě hladil po zadečku.

Za necelou půl hodinu od chvíle, kdy se rezavějící špička nože poprvé dotkla podlahy, už Usagi přenášel své vize na plátno. Nedaleký park byl místem, kam si vždy po terapii s doktorkou Natsumi chodíval oddechnout, popřemýšlet a vždy i něco stvořit. Pro něj to bylo kouzelné místo, jakoby ohrazené jiným časem, a dokonalým bezpečím, kam mohou jen lidé s dobrými úmysly. Bylo to zvláštní, takhle o tom smýšlet, avšak těchto několik set metrů zeleně pro něj představovalo dokonalé útočiště před realitou. V bytě vytáhl ze skříně dřevěný skládací stojan a natáhl plátno do rámu. Do parku to byla jen jedna zastávka metrem, většinou ovšem chodil pěšky a plánoval, co, jak, kde a jakým stylem dnes namaluje.

„Cože jste vystudovala?“ nechápavě zakroutil hlavou Jirka. V očích mu vykrystalizovalo obrovské překvapení, ale zároveň také nepochopení, co to vlastně vystudovala a k čemu bude tady dobrá.
„Jo, jo, ve skutečnosti nevystudovala jenom to, zabývá se i praktickou stránkou restaurátorství a také psychologií, teologií v dílech a také je umělkyně,“ zahučel Kuba. Na Jirkově obličeji se ani poté však nerozzářilo pochopení. Kuba si povzdechl. „Prostě je to člověk, který nám poví něco o té čmáranici, co je vzadu,“ houkl a chytil Alenu za rukáv a začal ji táhnout do domu, aniž by mu to Jirka dovolil.

„Nesahej na mě, rozumíš? Už nikdy!“ Vykřikl rozzlobený černovlasý chlapec, přestože jeho hněv vycházel právě z pocitu nedostatku intimity a osamělosti.