Všichni se po škole odebrali pryč stejně tak, jako já, která zmizela mezi prvními. Ze školy jsem doslova vyletěla a to jen z toho důvodu, že jsem doufala, že nikdo nebude na parkovišti, abych se mohla převléct. Jo no, došlo mi to trochu později, hold nikdo není dokonalý a já teprve ne. V běhu jsem nebyla nejrychlejší, tak už se nějaké tváře studentů naší školy též objevili na chodníku mým směrem.

Vyjela jsem výtahem, a od samé nervozity, se mi i kolena začala klepat. Když se rozevřely dveře, mé očekávání bylo bohužel správné. Už nebylo z polovičky zaplněné, teď si nejsem jistá, jestli tu vůbec nějaké volné místo je. Poskočila jsem se zrychleným tepem, když výtah vydal upozorňující tón při zavírání dveří.
„To je ono!“ Řekla jsem si pod nosem a šla si nejrychlejším krokem do motorky pro oblečení.
S kompletkem a helmou pod paží jsem čekala, než znovu ten výtah přijede, abych se mohla převléct. Když se tak stalo, šťastná jsem si oddechla, že je prázdný.
„Chvála bohu za to, že tu nejsou kamery,“ zasmála jsem se, a co nejrychleji jsem na sebe hodila bundu a kalhoty.
Trapas všech výtahů byl ten, když se rozevřely dveře a já měla na sobě pouze jednu nohavici.
„Pardon,“ řekl hlas a hned zmizel. Celá rudá, jsem na sebe švihla helmu a pokračovala v práci. „Příště si nekoupím tak úplné kalhoty,“ zanadávala jsem a mírně jsem poskakovala, abych si je pořádně mohla vytáhnout. Jakmile vyhrál boj kalhoty vs. sukně, kalhoty jako vítězky, povyhrnula jsem si sukni, kterou jsem narvala pod větší bundu. „Hlavně, že ta bunda div na mě nevlaje,“ znovu jsem si zanadávala.
Po těžké práci jsem se vrátila zpět do druhého patra, a abych nemusela přes skoro celé parkoviště lozit s tou helmou na hlavě, tak jsme si ji ještě sundala, jenom než jsem došla k Suzuki. Naskočila jsem na ni už znovu s helmou a jemně pootočila klíčkem. Vycouvala jsem a přidala na plyn. I když parkovací plocha byla plná aut, ozvěna tu byla jako v tunelu a zvuk motoru odrážející od stěn byl melodií, kterou si snad každý večer, představuji před spaním.