[i]Když se s táhlým, nepříjemně znějícím vrznutím otevřely těžké dveře do sklepa a vpustili dovnitř dlouhý pruh umělého světla, jež na jeho konci, dole u nejtmavší a nevlhčí stěny prozradil rozechvělou a vystrašenou postavu dítěte. Chlapeček s černými vlásky se tisknul na zeď, která studila více, než okolní ledový vzduch. Byl podchlazený a vyzáblý, nahota mu nevadila. Nezbylo nic, čím by se mohl zahalit. Jako otrok temnoty, čekající na záchranu v podobě smrti, zamžoural do světla, neb jeho oči byly přivyknuté jen na tmu a ticho. Nahoře, tam vysoko na schodech, po nichž vystoupat by znamenalo svobodu, rozpoznal nejasnou siluetu člověka.

Chvíli jsem ho ještě objímala, pak jsme si dlouhou chvíli povídali a já ho znovu poznávala o něco víc. Jsem ráda, že jsme v naši šarvátkách přestaly, protože zanedlouho přišlo znovu zaťukání a ve dveřích se objevili rodiče s dědou.
„Ahojte,“ řekla nadšeně mamka, a ve tváři měla zklamaní, že nás při ničem nenachytala.
„Dobrý den, rád vás zase vidím,“ řekl mile Tasuku a pak si potřásl rukou s otcem i dědou.
„Taky tě rádi vidíme, všechno proběhlo v pořádku,“ vyptával se taťka.
Tasuku se na mě podezíravě podíval a pak se podívat zpátky na otce.
„Jo, řekl bych, že to bylo v pohodě,“ jeho hlas byl vyrovnaný, takže nikdo nic nepoznal.
„Tak jo, eh... Tasuku-san chtěl bys s tebou něco probrat, jestli by to šlo,“ obrátil se k němu děda.
„Samozřejmě pane,“ přikývl. „Říkal jsem ti, abys mě normálně oslovoval jménem,“ nabručeně mu řekl, když otvíral dveře. „Promiňte Benjiro...-sama,“ zastyděl se trošku. „Aspoň, tak,“ vzdychl si děda a i Tasuku.
„Jo, chtěl jsem se zeptat Asano, byl tu Tsuki, poslal jsem ho za tebou,“ přímo se zeptal před Tasuku, který se na mě ublíženě podíval.
„Jo byl,“ povzdychla jsem si teď já ale smutně a nechtěla na to myslet.
„A říkal ti to?“ Vyptával se.
„A co mi měl říct?“ Náš rozhovor, byl úplně o něčem jiném.

„Kioshi!!!“

Snaha o vysmyknutí, byla opravdu jenom snahou. Každičký můj pokus byl zmařen jeho silou, která si mě ještě k sobě víc přitiskla. Chodba byla dlouhá a my dnes měli třídu až na jejím konci. Ti, co byli na chodbě nás sledovali s otevřenými pusy a ti co byli ve třídě, se buď dívali nalepení na okna do chodby, nebo koukali jen zvědavé hlavy ze dveří. Měl chvilkami namyšlený výraz, potom zase tajemný, který hned vystřídala ďábelský a nakonec to skončilo u sladkého úsměvu, ten, tak ten patřil vyloženě jenom mě. Většinou jsem se dívala na něj nebo do země. Mu pozornost vůbec nevadila a ty davy lidí už vůbec. Nejhorší moment byl už před nosem, kdy naši spolužáci o nás ještě nevěděli, protože větší polovina byla už ve třídě, tak nás neměli možnost vidět. Měla jsem v plánu ruce konečně rozpečetit, ale když otevřel dveře, tak už bylo pozdě. Ruku v ruce jsme překročili práh.