Když jsem se ráno probudil, uvědomil jsem si, že zítra jde lord za tím mužem, kterému jsem byl otcem prodán. Nelíbilo se mi to, ten muž byl nebezpečný.
'Lord je drak, tak bych si nemusel dělat takové starosti.' Stejně jsem si je dělal. Za ten čas tady jsem nadělal spoustu chaosu, ale poznal jsem i mnoho přátel, démonů i lidí. Cítil jsem se však i zmaten. Lordovo chování mi pořád nebylo jasné. Nejdřív mě děsil k smrti, pak byl víceméně neutrální, pak jako by u něj došlo ke kompletní změně charakteru a byl starostlivý, pozorný a nakonec mě honí, jako bychom nebyli nadřízený a podřízený.

Erikovi po zádech přeběhl mráz. Otočil se kolem dokola. Něco mu říkalo, že se něco děje, ale za nic na světě nemohl přijít na to, co!

Ráno jsem se z pokoje vyplížil, abych děcka nebudil. Ze skřínky jsem si vytáhl kulatý a plochý předmět, který jsem včera nepředal. Utíkal jsem do kuchyně, kde Futachi zrovna připravovala snídani.
„Em, Futachi.“ Zkusil jsem opatrně navázat rozhovor.
„Copak?“ Neotočila se na mě, což byla známka toho, že je pořád naštvaná.
„Je mi to moc líto.“
Neodpověděla.

Osamělá duše sedící na staré lavičce. Kolem prochází lidé. Osamělejší, zraněnější, bez jediného kousku citu nebo jen pohledu pro zachránění osamělé dívky před branami smrti.
Nikdo si jí nevšímal.
Proč taky? Znají ji? Milují ji? Nebo snad ji vidí? Ne. Nechtějí. Nezajímá je její bolest, smutek, strach či bázeň před Bohem.
Křičí na ně, ale nikdo ji nevnímá. Nikdo se neotočí a nikdo se nezeptá, co se jí stalo. Je jí zima, zkouší si přitáhnout nemocniční košilku blíže k tělu, ale to nepomáhá. Je jí do breku, ale slzy vykoupení nepřicházejí. Ptala se sama sebe proč? Proč ona? Ona z cesty nesešla.
„Proč?!“ Snaží se vykřičet svou frustraci na nevnímající chodce zabývající se jen svými titěrnými problémy.