Tak po dlouhodobém naléhání, kdy mi bylo "vytýkáno", že píši samé horory, drama, fantazy, sci-fi, fanfiction a filozofické povídky, kde často alespoň jedna postava umře, nebo se stane jiná tragédie, popřípadě je hlavní hrdina nějak psychicky narušený, jsem se nakonec uvolila k psaní pohádky.
Abych avšak byla upřímná, jak vidno, pohádky nejsou mým šálkem kávy. Ne, že by mě nebavily, čím jsem starší, začínám je mít čím dál raději. Nicméně to nemění nic na faktu, že mám tendence z tohoto žánru dělat buďto komedii (parodii na sebe sama), nebo to přehoupnout až do hororu (do formy v jaké byly dříve), a na tom, že sice pohádky jsou tu pro jakéhokoli čtenáře, ale jen málo spisovatelů dokáže skutečně psát tento žánr, aby z toho vyšlo kvalitní dílo. Autor by měl vymyslet takovou zápletku, aby se z ní čtenář poučil, ve které budou potrestáni ti špatní, dobro zvítězí, se šťastným koncem a možná s nějakými magickými věcmi, tvory nebo čaroději a postavami relativně černobílými. Omlouvám se za svou cyničnost, ale je těžké vymyslet takovou postavu, která by byla dobrá a štědrá a zároveň nebyla naivní a hloupá. Přesto jsem se toho nakonec ujala, jako výzvy. Přeci jen už píši nějaký ten pátek, tak je načase zkusit si napsat něco jiného.
Původně to mělo být lehce napsané, jako skutečně pohádka dětem před spaním, ale někde v polovině tvorby se to malinko zvrtlo, a já jsem přeskočila na trochu starší cílovou skupinu.
Takže tady je moje první pohádka a pravděpodobně jeden z mích mnoha neúspěchu, protože po dopsání se na mě vrhla ne moc pozitivní kritika. Konkrétně mi bylo vytýkáno toto: příliš komplikovaná zápletka na pohádku, že je to psané v jazyce pro děti, ale onu zápletku nemohou nikdy pochopit, název pohádky "Jenefeřina zkouška", když Jenefer se v důsledku objeví pouze na chvíli, že to mělo být o přátelství, ale ve finále to vypadá, že Darius a Alvin se stali více než přáteli, že je to taková slátanina Artuše a jezerní paní, a že jako vždy jsem se musela sama v tom odrazit, takže jsem do toho zabudovala výčitku, která nemá v pohádce, co dělat, a poukazuje zase na psychický problém hlavního hrdiny stejně jako, že není konkrétně řečeno, kdo je Mabel, a tím pádem se toto dílo stává zase dalším fantasy paskvilem jako vždy.
No, říkala jsem si, že bych se třeba mohla k tomuto žánru někdy vrátit a možná další pokusy by dopadli o něco lépe, ale teď tak nějak nevím, jestli na to mám chuť. Nicméně kritika je vždy pouze kritikou. Netvrdím, že dobře kritizovat je jednoduché, ale vždy mi přišlo to jednoduší než skutečně něco stvořit. Autor z tvrdé kritiky má depresi, ale také se z ní muže poučit, když ho zrovna nezadusí, ale asi hlavním důvodem, proč to vůbec uveřejňuji, je přeci jenom v marné naději, že přeci by se mohl najít člověk, který by mi to nehodil na hlavu…