Proběhli jsme skrz první domky. Jen na poslední chvíli jsme se vyhnuli skupině divokých vlků, kteří se na nás chtěli vrhnout, ale než se k tomu dostali, zaútočili na ně vyhnanci.

„Klid, Kenji,“ položil jsem na něj ruku, abych ho uklidnil.
Slyšel jsem, jak začal rychle oddechovat, a bylo mi jasné, že v tuhle chvíli dostal nefalšovaný strach ze svého otce.

I.

Když vstoupil do baru, bylo již něco kolem půlnoci. Zapálil si a posadil se na pohovku, která stála v nejzazším rohu, a přitom měl nejlepší výhled na celou společnost.