Tuhle - povídku jsem napsala kdysi dávno (ne, že by to bylo zas tak dlouho) a byla na jednom blogu něco jako soutěžní povídka. Docela se mi líbí, jako jedna z mála, co jsem napsala. Nemůžu na ni být hrdá, ale... To je jedno.
Jediné co se mi na téhle kratičké povídce nelíbí a nesedí mi je ten konec, ale co se dá dělat. Nějak skončit to muselo.
PS: Ten konec vám možná přijde zmatený, ale prostě to tak muselo být!
Díky za to,. že si to přečtete.

Uvažovali jste někdy, kdyby jste byli v podobné situaci, jak byste rodině oznámili, že jste homo? Musí to být docela těžký...
Podivná nepřítomnost Pavla skončila, máte ho tu zpátky. tahle kapitolka je trošku delší než dlouhá, tak prosím trpělivost a neskončete někde v půlce

malý krůček t Tince, velký skok k Alexovi...

Tak a víme, proč je Roman takové naivní štěňátko... A máme tu také hádku, to by mě zajímalo, co vlastně Davida tak rozčílilo, nebo jak hádky vůbec kluci řeší... Jdou na pivo? Nejlepší byl můj brácha. Já: "Mám stupidní otázku. Co bys dělal, kdybys se pohádal s jiným chlapem, se svým podřízeným. Citově slovně by ses ho dotkl. Jak by jsi se mu omluvil, pokud bys se vůbec omluvil." Brácha: "Hmmm, JEN citově a se svým podřízeným?"...

Nop, tak doufám, že se vám dílek alespoň trochu líbil.
Omlouvám se za gramatiku...