Zbytek týdne utekl strašně rychle. Ve škole jsem už dohnal vše, co jsem potřeboval. Kosmickou rychlostí se ale blížily jazykové zkoušky. Byl jsem z toho čím dál víc nervóznější.

Nakoniec, keď mi pri nohách začal kňučať hafan som sa zdvihla, pomaly som ho napojila na vodítko a ešte pomalšie som sa dovliekla domov.

Nebe bylo žluté a plné šedivých mraků. Země černá jako sama nenávist a rostliny pokroucené do mnoha možných i nemožných tvarů. Houštinami se plazili slizcí tvorové s konzistencí pudingu. Požírali jiné a samy se stávali kořistí.
Země Yomi-no-kuni patřila vyhnancům z řad démonů i lidí. Z půdy neustále proudí mazma a mezi stromy se povaluje hustá mlha. Kdo pojedl jídla pocházející z této země, už nikdy se nemohl nevrátit na povrch. Místy vládne oheň, jinde led a na mnoha mílích se rozprostírají hluboké lesy a bažiny. Nikdo neví, co se v této zemi skrývá.

Když mě ráno vzbudilo zvonění budíku, s odporem jsem do něj praštil až tak, že sletěl na zem.
„Chjo, zas do školy,“ povzdechl jsem si. „A navíc ty kecy, co mě tam čekají.“