Ritsuka, můj veliký vzor. Jestli to jednoho dne udělám taky, jen kromě knížek od pochybných autorek (Hehe!) na svou matku vysypu Gravitation a přeložené scany Koisuru Boukuna... no potom svět exploduje a konečně nastane ta Apokalypsa =D
Včera jste mě strašně překvapili a víte čím? Že během čty hodin od vydání jsem měla dvacet koemntářů (některé byly samozřejmě moje, když jsem odpovídala na vaše) a asi dvacet čtyři hodnocení. Chtěla bych se jen zeptat, jak často a jak dlouho tady stalkujete, když to stíháte takovou rychlostí!! o_O Nestěžuju si, ale trochu mě to děsí.
Ale teď už ke Sparklessovi: Na začátku kapitoly máme takové hrubé shrnutí momentální situace mezi těma dvěma a ve škole. Mám ráda takovéhle sesumírované informace. Čtenář si může trochu přebrat, co se z příběhu dozvěděl a oddechnout si: Dobře, zatím se pořád držím dějové linky.
Dále tu máme jedno velké přiznání, ale ne takové, jaké byste asi chtěly. A Kyouko je konečně zasvěcená do tajů téhle prekérie. Chudinka, málem to s ní šlehlo.
Chci Seijiho domů i když už se nám s konečnou platností vyhrabal z té tajemné nevraživosti, jíž trpěl v prvních kapitolách. To neznamená, že není hezký. Pro vás čtenářky s takovou fantazií jako mám já: Taky vám Seijiho popis způsobuje menší záchvaty krvácení z nosu? Mě ano a to jsem jeho stvořitelka (Kurňafix, kdybych ho znásilnila, počítalo by se to jako incest?)
Dneska mám obzvlášť psychotické poznámky, všimly jste si? Nevím, čím to může být. Možná tím, že jsem do jedné ráno četla jednu povídku a sestra mě vzbudila před osmou, když po pokoji hekticky honila imaginární mouchu, která jí vzbudila. Moje rodina fakt není normální... vážně není.
Mám vás ráda, čtenářky. Tolik superlativů, které si od vás vždycky vyslechnu... některé dokonce ani neznám =D Takže předem říkám: DÍKY!

Řeknu jen dvě slova: EPIC FAIL!
Přesně to totiž udělalo naše připojení na internet, takže já teď sedím v knihovně, u ucha mi tu hraje nějakej spratek bojovou hru v níž pořád běží ta samá smyčka hudby a irituje mě prehistorická klávesnice na který místo jedné klávesy zmáčknete tři, popřípadě čtyři.
Nevím, jak to s internetem bude vypadat... jen doufám, že se to brzo spraví a já vám budu moct odpovídat na komentáře a přidávat nové kapitoly.
Ale teď ke Sparkiemu: Tenhle díl rovnou navazuje na ten předchozí čili Seiji stále plní akci Sylvester. Tahle kapitola je roztomilá, to říkám hned. Je sladká, až z ní bolí zuby, což mě znepokojuje. Kam se poděla ta drsná stránka Sparklesse? Na začátku to měla být povídka plná bitek a teď je to povídka plná... sparklících bišíků... chjo...
Ale snad to nevadí. Takže si to hezky užijte a já se jdu pomalu vrátit domů. Je to strašný vedro... a ten spratek hrající tu hru mě děsně ****. Asi mu ten počítač vytáhnu ze zdi.
Pokud máte zájem, zprovoznila jsem Twitter, takže mě můžete sledovat: Dyami-chanin Twitter
Užijte si to ♥
EDIT: Tak už to máme spravené =D Asi to byl jen jednodenní výpadek.

No jo už je to tady.....=) Buhehe...bacha ne mě....ze školy mi asi trochu přeskočilo =)

Šestka Usagiho. KONEČNĚ!
Jak jsem se všimli, teď moc nepíšu a nechci to svádět na nedostatek času.. prostě se mi nějak nechce. Nemám chuť a vím, že kdybych se přemáhala, tak to nebude dobré dílo. Nicméně tohle sem napsala v práci.. =P (ano v práci XD)
Snad se Vám bude líbit. Kioshi se dozví velice smutnou zprávu o svém otci a Usagi konečně pocítí osamělost.
Příště se těšte na Usagiho výstavu obrazů, bude to Suzumeho velký nástup na scénu. Co na to Kioshi? - Už v příštím díle... XD.. Aloha a mír s Vámi XD

Nó...Mala som blbý deň. Je to kratulinké ale ja nie som na také veci ani neviem prečo som to vlastne písala. Ale nikdy by som si nemyslela že napíšem niečo depresívne. A bude to prvé čo som dám, ale budiš dúfam že sa niekomu bude páčiť xD.
A Momo (Leia-san) to je pre teba. Nie len ty máš niekedy depky...
Aj Akie-chan... ale neviem či máš rada depresívne veci.

Jsem průhledná jako izolepa. Nekvalitní izolepa! Protože několik čtenářek u minulé kapitoly už uhodly, co se stalo.
Ano, je to bohužel tak *smrk, smrk* U téhle kapitoly jsem bulela jak želva, protože jsem udělala nezbytné k tomu, abych alespoň trochu vystihla Nanamiho pocity. Ten den jsem byla navštívit po dlouhé době dědův hrob. Už je to šest let, ale stejně to pořád bolí. A myslím, že tenhle pocit každý chápe. Už zase popotahuju. Jsem hrozná.
K téhle kapitole: jak jsem říkala, je smutná, Nanami dostává ránu za ránou, ale Seiji se pokouší mu to ulehčit a je přitom strašně roztomilý. Tu "postelovou" scénu jsem vymyslela a byla jsem z ní naprosto unesená. Takže se snad bude líbit. Nanami se nám rozbrečel a mě je ho strašně líto. Proč mučím své charaktery? To netuším. Člověk by je zabalil do deky a utěšoval.
Chci Seijiho domů. ♥ S konečnou platností na Nanamiho žárlím. Přiznávám se, být na Meičině místě, tak udělám to, co ona na Nový rok.
Chmm... co ještě dodat? Včera jsem dopsala burácející 31. kapitolu. Dostala jsem se do ráže, ale byla jsem poslána spát, takže jsem se uprostřed noci vykradla, z počítače vytáhla flashku se Sparkiem a jelikož ségra nebyla doma, potají jsem tu kapitolu dopsala na notebooku pod peřinou =D
Zjistila jsem, že propadám depresi, když čtenáři nekomentují. Mám pocit, jako kdyby se jim to nelíbilo a neměli k tomu, co říct...
Potřebuju cukr. Asi jdu ztrestat ten kýbl zmrzliny, co je v mražáku.
Užijte si to, drahoušci ♥