Nemusel dělat nic. Jídlo dostával rovnou pod nos, takzvané domácí práce, jak to sám nazval, obstarávalo služebnictvo a dokonce nosil jen značkové oblečení.

Nemám páru jak začít, když to zase dopadlo takhle na hov…!

Věděl moc dobře, kam jdu a co tam budu dělat. Zvláštní bylo, že na to nic neřekl,… ani mi to dokonce nezakázal nebo tak něco podobného spravedlivě nechutného.

Kopce se jako na povel přikryly peřinou barvy holubičí šedi a jejich zeleně zbarvená pyžama zmizely z našich docela dost okouzlených dohledů.

Koukali na mě. Všichni koukali a to po celou dobu mé ranní cesty do práce. Prostě každý člověk, kterého jsem míjel nebo zahlédl. Dokonce i lidé z protější ulice se otáčeli a zírali na mou osobu.

15+

Je mi blbě. Potím se a cítím, jak se mi v ústech hromadí sliny. Přemlouvám sám sebe a snažím se polknout, můj krk je ale stále hrozně ztuhlý nebo mi to tak alespoň přijde.