[i]Stála v prázdné chodbě.
Chodbě, kterou už dobře znala.

Byla to chodba jakéhosi hradu nebo zámku. Okny prosvítal sluneční svit. Vše působilo tak klidně a jasně, radostně. Radostné to však ani v nejmenším nebylo. Cítila se sama, cítila se vinná a nikdo tu nebyl, aby jí pomohl. Ano, proč by ji někdo měl pomáhat. Člověk si vždy má pomoct sám, sám si vše udělat a obejít se bez ostatních. To si vždy myslela. Jenže jak se má poradit se samotou a odvržením. Ne, to ona za to mohla, mohla za to, že je sama. To ona všechny odstrčila a tak proto i tady to vypadá tak jak to tady vypadá.

>Marionette< No, prasečinky prozatím přeskočíme…
>Helois< V té větě se mi MOC zamlouvá to slovo PROZATÍM! ♥
>Marionette< Tak chceš vědět, jak to bylo dál?
>Helois< Jasně, jasně! Pokračuj, pokračuj!
>Marionette< Určitě?
>Helois< Určitě!! Šup, šup, ať se co nejrychleji dostaneme k těm prasečinkám!
>Marionete< Takže, jak jsem říkal… totiž psal.. den po té akci jsem dorazil do školy pozdě…

RYUU

Rychle jsem se zvedla, popravila sukni a klusem šla ke dveřím.
„Tsuki?“ Hleděla jsem a dívala se na jeho zpocené čelo a uřícenou tvář.
„Ah…,“ značně hlasitě si ulevil.
„Co se stalo?“ Zeptala jsem se ho, a rychle se přisunula více ke dveřím, kde byl maličký střešní kryt, abych nepromokla.
„Ty se ještě ptáš?“ Jeho hlas byl značně vyveden z míry.
„Ano?“ odpověděla jsem mu.
„Čekal jsem tě před školou, a jelikož jsi neměla deštník, tak jsem šel za tebou. Pak mi nějaká cizí holka řekla, že už dvě hodiny o tobě nikdo nic neví a celkem se divně chichotala. Proběhl jsem celou školu, jestli se ti něco nestalo a nakonec tě najdu na střeše, sama a určitě celá promrzlá!“ Stupeň po stupni začal zvyšovat hlas. Hlavu jsem natočila napravo a uviděla u rohu Tasuku, který jak si všiml, že o něm vím, udělal krok zpět a ztratil se mi z dohledu.
Nechce, abych mu o něm řekla? Nechápala jsem.
„Nebyla jsem sama,“ řekla jsem a nevěděla, jestli mu mám říct o Tasuku.