Ve velkém domě se jednoho rána rozvalovala mladá slečna. Sluníčko krásně hřálo a větřík přinášel vůni ze zahrady. Skrz zeď prošel lehce průsvitný mladík s delšími hnědými vlasy a hnědýma očima. Měl na sobě černý oblek, bílou košili a rukavice. „Slečno, je čas vstávat.” řekl polohlasem.
Ona jenom zamumlala cosi o dalších pěti minutách a otočila se na druhý bok. Mladík si lehce povzdechl, nadechl se a zakřičel: „Slečno, je čas vstávat!!” Vyděšeně nadskočila a skončila vedle postele. Zmateně se rozhlížela.
„Přeji krásné ráno, slečno.” Dvorně se jí uklonil.

L. Lawliet - "L"

Moje hlava… Asi bych to vážně neměl přehánět… takhle mizerně mi ještě nikdy nebylo.

_________________________________________________________________________________
MASAHIRO
_________________________________________________________________________________

Konečně mě pustili z nemocnice. Sotva jsem byl ze dveří, už jsem si Mai, která mě doprovázela, stěžoval: ”Ach, díky bohu. Díky, díky! Konečně můžu jít do školy!!” Skákal jsem do vzduchu radostí. Mai se na mě divně podívala. ”Odkdy ty rád chodíš do školy?”
Ukázal jsem jí Teka. ”Od chvíle, co jsem tam musel být s ním!” Tek seděl na zemi k nám zády. Otočil hlavu a vyplázl jazyk. ”Jste se zase pohádali?”

Bol 23. december. Na Tokio padal sneh zmiešaný s dažďom. Nikko pomaly vstal z postele a už zo zvyku zapol notebook a prezrel si maily. Nečakane tam našiel jeden od Katie.

Vyřítil jsem se z domu a dokonce jsem si i zapomněl svoji hůl. Hůl, která mi opět pomáhala při chůzi. Staré zranění a neschopnost chodit se mi po smrti Holmese znovu vrátily.

Riku
"Opravdu nepotřebuješ pomoct?"otázal se mě a přejel mi prstem po tváři. Při tom doteku jsem malinko roztál a mé tělo krátce ovládla zimnice.