Jak je to s prací~

Dneska bych načla téma, jak je to s prací, nebo spíše jak to mám já s prací.
Hodně lidí se mě totiž ptá, jednak jaké to je, pracovat tu, jestli je to fakt takové HC, jak se říká, a taky, jestli se tu dá z výplaty vyžít.
Takže budu muset začít zase od začátku. Když jsem se v UK rozhodovala, co dál, jestli tam zůstat, nebo se odstěhovat, tak mě samozřejmě zajímalo, jak si zvládnu najít práci, protože v Japonsku to pro cizince není vůbec snadné. Většinou k získání práce potřebujete tituly z vysokých škol, nebo několik let praxe v oboru, a já ani jedním z toho tak nějak nevládnu.
Navíc, v UK jsem poslední rok chytla docela dobrý job, takový fakt "easy peasy", takže jsem se tak trochu děsila toho, jaké to v Japonsku bude.
Ale nemyslete si, že jsem v UK měla dobrý job celou dobu - začínala jsem ve skladu, kde byly nekonečné overtimy, noční, těžké věci, prostě děs, pak jsem třeba i dojížděla za prací do sousedního města, a cesta do práce i z práce mi zabrala skoro 4 hodiny takže jsem tam prošla fakt šílenostma, a tudíž proto jsem se tak obávala toho, jaké to v Japonsku bude, nebo co mě tam bude čekat, aby to třeba nebylo něco podobného, protože jsem si říkala, že když už práci, tak něco normálního.
Proto jsem docela dlouho uvažovala, jestli se teda přestěhovat, nebo co.
Ve finále jsme ale zvolili Japonsko, protože můj chlap už nemohl získat prodloužení pracovního víza v Uk, a tak nám připadalo nejrychlejší a nejrozumnější, prostě odjet. Do ČR jsem se vracet nechtěla, já už si opravdu neumím představit, že bych tam zase měla bydlet. Ono je sice možné, bydlet v nějaké zemi EU s vaším manželem/manželkou, kteří jsou cizinci, ale je to mnohem složitější, než když o manželské vízum žádáte ve vaší domovské zemi, takže proto jsme Uk nakonec opustili.

Jó, tenkrát jsme ještě netušili, že získání toho víza nám tady v Jap. zabere skoro půl roku. Prostě jsme počítali s variantou, že to do 3 měsíců získáme.
Nemyslete si ale, že jsme úplně idioti, samozřejmě jsme na počátku zjišťovali, jaké papíry potřebujeme, a jak dlouho to asi bude trvat, a zkrátka jsme naivně věřili tomu, že do 3 měsíců budu mít vízum, ale ve finále všechno jinak. Bez víza se tady pracovat nedá, a pokud už vás přistihnou, je v 99% případů jistá deportace, a následný zákaz vstupu do Jap. na nevím kolik let. (Tohle tady píšu jen proto, abyste si představili, kolik peněz spotřebujete za půl roku, bez nějakého příjmu - v příštím článku vysvětlím podrobněji).
Další věc, proč jsem se stěhováním sem do Japonska souhlasila bylo to, že když se tady můj chlap vrátil - asi tak, on zkrátka musel opustit Uk, protože už neměl vízum, takže se vrátil do Jap. a zkoušel získat vízum z Jap., které mu už ovšem nechtěli prodloužit. Tak jsme stáli před situací, "jakože a co teď?" No, mezitím, co tady čachroval s tím vízem atd, si našel práci, a jeho šéf, protože se znají delší dobu, mu navrhl, že pokud se tady rozhodneme přestěhovat natrvalo, dá mi práci taky.
Tudíž, obavy o to, jak získám práci byly vyřešeny, a bylo finálně rozhodnuto, že konec Uk, a stěhuju se do Japonska.
Já jsem poslední dva měsíce v Uk jen šetřila cash, abych v Jap. pak nebyla úplně na nule, a můj chlap byl pověřený sehnáním domu (on mezitím bydlel s rodičema, a já jsem se bydlení s rodičema opravdu chtěla vyhnout).
Tááákže, a teď teda k tomu, co a jak dělám, a kde.
Tohle je docela komické, protože jak už jsem dříve psala, já a můj chlap jsme pejskaři, já konkrétně kočky moc nemusím, ale co náhoda nechtěla, nakonec pracuju ve firmě, která vyrábí kočičí pelíšky.
K tomu jak se vyrábí kočičí pelíšky v Japonsku - úplně zkráceně, prostě malá firma, která dělá kočičí pelechy a doplňky (škrabadla apod.) z papírových kartonů, eko jak sviňa, recyklovatelné, takže je to populární.
Já tam tedy pracuju i s mou drahou polovičkou, a děláme se dřevem. (Vysvětlení k tomu, jaktože jsem schopná dělat se dřevem, tím se rozumí lakovat, mořit, řezat, vrtat atd.- můj otec má firmu, a vyrábí všelijaké věci, jako např. bary, nábytek, podlahy, schody, zkrátka všechno, co je ze dřeva, a já jsem mu už jako malá pomáhala, nebo se motala kolem, takže jsem se postupně všechno tak nějak naučila, a taky mě to bavilo.) Nějaké ty kočičí "věci" jsou umístěné na dřevěných podstavcích, nebo mají nějaké části ze dřeva, takže přesně tohle děláme.
A teď, jaké to teda je, a jak to tam probíhá - samozřejmě nemám zkušenosti z jiných prací, takže vám poskytnu jen náhled do naší malé firmy. Já pracuju od 9-12, takže dělám jen 3hodiny denně. Proč tak málo? Když máte chlapa japonce, tak většinou nebude chtít, abyste pracovaly celé dny, protože jak už jsem psala dříve, tady je to nastavené tak, že ženské se starají o domácnost, a chlapi jsou jakože ta "výdělečná jednotka", takže váš chlap bude chtít, abyste byly doma, uvařily večeři a uklidily, a zkrátka se postaraly o domácnost, barák, zahradu, atd.
Spousta mých kamarádek, co mají děti, do práce většinou nechodí, a když už chodí, tak jen třeba 2 dny v týdnu na 4hodiny denně, a mají to jen jako brigádu. Samozřejmě, pokud ta ženská bydlí sama, nebo chlap nevydělává tolik, tak holt není jiná možnost, než aby do práce chodili oba. Tady ale většinou chlapi raději dělají overtimy třeba soboty neděle, aby ženská do práce nemusela. Jiná kategorie jsou nějaké úřednice či manažerky, ty si asi vydělají celkem dost, takže ty do práce chodí přes celý týden. Řekla bych, že je to tak 50/50, prostě některé ženské pracují normálně, tj. nějakých 8hodin denně, a některé zkrátka chodí jen na brigády. Asi záleží, kolik který pár vydělá, kdo má jakou práci, a taky kdo má jaké nároky.
No, ještě mě teď napadlo, že bych měla napsat, jaký byl můj první den v práci, protože tady to probíhá zkrátka jinak, než v ČR.
Asi tak, ráno přijdete "jako ti noví" do práce, měli byste všechny lidi obejít a představit se jim (jakože já jsem ta a ta, hajimemashite a yoroshiku onegaishimasu). Teď, nevím, jak je to jinde, ale my v práci každé ráno máme "bojovou poradu". Já tomu říkám bojová porada, protože práce oficiálně začíná v 10:00 (jo, já a můj chlap děláme od 9:00, ale k tomu se dostanu). Takže, každý den je v 9:55 ta bojová porada. Vypadá to tak, že noví lidi se během té bojové porady představí - to znamená, že si musíte stoupnout před bandu ostatních zaměstnanců, kteří na vás civí, a představit se. Představit se musíte nahlas, aby to všichni slyšeli, samozřejmě nesmí chybět úklona, a na konci "projevu" zařvat yoroshiku onegaishimasu, abyste fakt ukázali nadšení. Pak ta bojová porada pokračuje v tom style, že náš šef řekne, že je třeba dneska zima, ať na sebe všichni dávají pozor, anebo že se žene tajfun, zkrátka vysype nějaké novinky nebo moudra, zahlásí "kyou mo yoroshiku onegaishimasu", ostatní se ukloní s "yoroshikuuuuu", a ide se pracovat.
Můj první den nebyl až tak dramatický, protože jsem se tam byla podívat pár dnů předtím, než jsem začla pracovat, takže jsem nějaké lidi už znala, tudíž to představování nebyla až taková kalamita. Ale teď k nám nastoupil nějaký mladý hejsek, a ten se třepal jak ho**o pod splavem, jak se představoval, evidentně mu nebylo příjemné mluvit k tolika lidem, a pak se mu udělalo zle, a musel jít domů.
Tak, a teď se dostáváme k zaměstnancům v naší firmě - to se pobavíte
Náš šéf má jako druhý byznys to, že provozuje dům s pečovatelskou službou pro hendikepované, takže tyhle lidi potom i zaměstnává. V naší firmě je dohromady asi 20 zaměstanců, "normálních" je nás tam 7. Zbylí lidi jsou hendikepovaní - jakože polovina z nich je úplně normální (třeba je tam buchta na vozíku, a s tou se dá normálně komunikovat, a co je zvláštní, tady se mezi hendikepované řadí i lidi, co mají nějaké např. psychické problémy. Je tam týpek, co míval deprese, a proto je teď řazený mezi hendikepované, a má problém, sehnat práci, ale taky když s ním mluvíte, tak je úplně normální). No, a druhá polovina jsou takoví podivíni - jakože je tam týpek, ten je náchylný na nějaké hlučnější zvuky, takže když je kravál, chytne amok, nasere se, uteče do lesa, a oni ho pak musí hledat. Nebo druhý, ten zase chce na všechny šahat, a je totálně mimo realitu. Nebo buchta, co si musí jít co půl hodiny lehnout, protože už "zkrátka nemůže" - podotýkám, že oni dělají tak nenáročnou práci, že by to zvládlo i desetileté dítě, takže třeba tu "ležící pannu" fakt nechápu. Ale kdo ví, já nejsem doktor ani psychiatr. Zkrátka, z těchhle hendikepovaných osob je půlka normální, a půlka podivínů. Mě se naštěstí ti podivíni docela bojí, protože jsem cizinec, navíc potetovaná (k tomu se taky někdy dostanu), takže se až tak nepokouší dostat se se mnou do nějaké interakce (i když, nějací se poslední dobou osmělují). Já na ostatní v práci většinou moc nenarážím - my máme s chlapem vlastní velkou místnost v prvním patře, takže jsme tam sami, a děláme si svoje. Protože nejsme na nikom závislí, začínáme pracovat už od 9:00, zatímco ostatní začínají až v 10:00.
Důvod, proč je výhodné tady zaměstnávat hendikepované, nebo lidi, co jsou považováni za hendikepované je stejný, jako všude jinde - úlevy na daních apod.
Takže toliko k osazenstvu, a posuneme se k tomu, jak teda probíhá den v práci.
Můj chlap pracuje od 9-17:00, a většinou tenhle čas je standartní pracovní doba. Tím myslím, že většinou lidi začínají pracovat od 9:00, nebo od 10:00, a konec práce bývá v 16:00 nebo 17:00.
Takže ano, pracuje se 8 hodin, ale spousta lidí dělá overtimy, tudíž pracují déle. Soboty a neděle bývá volno, a je hromada nějakých státních svátků, kdy je taky volno.
Pauza u nás v práci bývá hodinu, a co hodinu si můžete jít zakouřit, nebo zkrátka, kdy chcete -zaměstanec, co není držený bez příjmu nikotinu je šťastný zaměstnanec - tady to není takové, jak si pamatuju z ČR nebo Uk, že vás málem vyhodí kvůli tomu, že si jdete mimo pauzu na pět minut zakouřit, nebo na záchod, nebo si koupit něco na pití. Oni tady víc jedou motto, aby ten zaměstnanec byl v té práci šťastný, chtěl tam zůstat, a chtěl pracovat. Z toho plyne, že nemáme žádné normy, navíc, tady když něco uděláte rychle, tak si myslí, že je to nekvalitní, protože jste to udělali rychleji, než je obvyklé.
Asi bych měla napsat o tom, jak je to s pracovním nasazením - všude se totiž říká, jak nejsou japonci pracovití apod, že nějací dělají od svítání do úsvitu apod. Jo, od svítání do úsvitu možná v práci jsou, ale celou tu dobu rozhodně nepracují. Abych vysvětlila, zkusím teda popsat, co přesně jsem v práci vypozorovala - já totiž ještě jeden den v týdnu na 3hod chodím do jedné firmy k jednomu známému, kde lepíme nálepky na nějaké kosmetické produkty (zkrátka nějaké krémy, šampony apod., ten týpek to objednává ze zahraničí, takže jak to přijde, musí se na to dát nálepka na které je v japonštině napsané, co to je, aby to místní přečetli, a aby tomu rozuměli - oni totiž nějací neumí číst písmena). No, a ty nálepky tam lepím s japonkou. Běžně to vypadá tak, že já mám už 5 krabic např. s krémama hotových, a ona teprve otevírá druhou krabici. Prostě jak zpomalený film. Vždycky než tu krabicu otevře, než si to vyskládá ven, než si to pořádně prohlídne, než to počuchá. Sranda.
A když jsem teda v naší firmě, tím myslím kočičí pelechy, tak to vypadá obdobně. Ti lidi jsou jak zpomalené filmy, můj chlap je třeba schopný se jen tak hodinu nebo dvě motat kolem, pak z nudy vyrobit ze dřeva houpačku, pověsit ji, a další hodinu se houpat. No, a když něco děláme, tak já vždycky jakože "dej mi to, já to udělám", protože se nemůžu dívat, jak dělá dvě hodiny něco, co já mám hotové za 20minut.
Pak jsem třeba pozorovala týpka v obchodě, jakože prodavače, jak vyskladával hlávkové zelí do regálu - tož on to dělal takovýma ladnýma pohybama, že bych se normálně vsadila, že jeho babička byla nějaká gejša, a on od ní ty pohyby pochytil - skládal to tam jak na výstavku, a jak kdyby to zelí bylo ze skla. Sem čuměla.
Prostě, oni dělají jednu věc hrozně dlouho, aby do toho dali to "srdíčko", a aby to bylo kvalitní. Navíc, řekla bych, že mají docela problém s tím, aby si vymysleli nějaký systém na to, aby si tu práci ulehčili, nebo aby jim to fungovalo - přece když něco dělám jeden den, tak druhý den už vím co a jak, a najdu si nějaký systém, aby mi to šlo co nejsnáze a nejlépe, ne? Ne, oni tady musí najmout speciální osobu, která jim ukáže, co a jak dělat, nebo nad tím třeba týden špekulují, aby zjistili, jak něco zefektivnit. My nad tím s chlapem většinou kroutíme hlavou, protože přece jenom jsme z Evropy zvyklí na něco jiného - nicméně, mojemu chlapovi japonský styl práce vyhovuje, takže se fakt nenamáhá, já zkrátka nemám ráda takovou práci, kde něco, co může být hotové za 5minut děláte hodinu, anebo kdy se jen tak poflakujete kolem, jakože co bude.
Na druhou stranu, někdy to není špatné, protože když máte den, že se vám vyloženě nechce, tak se nic nestane.
Samozřejmě, neříkám, že je to takhle úplně všude, určitě někde narazíte na zaměstnance, co se budou pohybovat normální rychlostí. Navíc, někdo, kdo pracuje někde jinde, bude mít třeba úplně jiné zkušenosti, takže určitě záleží na profesi, firmě apod.
Tak, už nevím, co víc bych k tomu napsala, protože už mě nic nenapadá. Zbývá otázka peněz, a kolik si tu vyděláte + jestli z toho vyžijete, ale to zase příště.
Pro dnešek končím, já jsem ten článek asi napsala trochu chaoticky, tak se dodatečně omlouvám, ale toho je zkrátka tolik, že většinou nevím, kde začít.
M.