Emma Lengeria bývala velmi veselou a přátelskou dívkou, dokud její rodiče neměli autonehodu a ona nezůstala sama s bratrem, jenž žalem začal pít a hrát po nocích automaty.

„Poštá!“ křičela jsem na mladou ženu v krásném kimonu posetém květinami.
„Ach, můj módní magazín! Už jsem se nemohla dočkat! Moc ti děkuji, drahá.“ Rukama listovala, zatímco se její prameny vlasů dobývaly do peněženky, aby mi dala spropitné.

Na moc si nevzpomínám. Snad jen na tmu a bolest. Taky tam byl křik a řev. A teď visím ze stropu v kobce. Ani nevím, jak dlouho jsem už vzhůru, nebo pořád ještě spím? Bylo tu ticho, než sem přišli.

Tohle opravdu nebyla tradiční jídelna. Spíš něco jako restaurace. Jen co Evelyn souhlasila, hned se u nás objevila malá servírka. Byla to menší dívenka, tak skoro o půl hlavy menší než já s olivově opálenou pletí a dlouhými černými vlasy, které skrývali krásné čokoládově hnědé oči a roztomilí obličejík, mohlo jí být tak zhruba jako nám.
„Tak co si dáte panstvo. Dneska můžu nabídnout, buď kuře pečená stehna na ratatouille, nebo vepřové játra na smetaně.“ Oznámila nám s úsměvem.
„No tak já bych to viděl radši na těch stehnech. Nebo je snad tady někdo milovník Prométheuse?“