Nikdy by si nepředstavil, že půjde na policejní stanici se strachem, s obavou co jej tam může čekat. Jediným plusem na celé téhle akci bylo, že na téhle stanici jej neznali.

*** Juta Nazo

Ráno jsem se probudil trochu později, ale ne tak, abych musel do školy letět. Máma mě jen překvapila mým bento boxem. Proč z jedné obdélníkové udělala tři menší a kulaté, nechápu. Neptal jsem se však, protože jsem už musel jít.
„Ahój!“ křičel jsem na Masami a Akaki, které jsem potkal u brány.
„Ahoj, Juto. Už se cítíš líp?“
Kan mě pozdravila kývnutím hlavy. Ukázal jsem jim neexistující svaly na rukou.
„Jsem zdravý jako řípa,“ frknu.

Nakoniec, keď mi pri nohách začal kňučať hafan som sa zdvihla, pomaly som ho napojila na vodítko a ešte pomalšie som sa dovliekla domov.

Nebe bylo žluté a plné šedivých mraků. Země černá jako sama nenávist a rostliny pokroucené do mnoha možných i nemožných tvarů. Houštinami se plazili slizcí tvorové s konzistencí pudingu. Požírali jiné a samy se stávali kořistí.
Země Yomi-no-kuni patřila vyhnancům z řad démonů i lidí. Z půdy neustále proudí mazma a mezi stromy se povaluje hustá mlha. Kdo pojedl jídla pocházející z této země, už nikdy se nemohl nevrátit na povrch. Místy vládne oheň, jinde led a na mnoha mílích se rozprostírají hluboké lesy a bažiny. Nikdo neví, co se v této zemi skrývá.