Stál jsem na chodbě, byla dlouhá přestávka a díval jsem se z okna. Ne, že by tam bylo něco zajímavýho, to zas ne, tenhle pohled sem důvěrně znal. Před školou se shromažďovali kuřáci, co si zapalovali, feťáci, co si šňupali a zamilovaní, co se oblejzali. Klasika, den jako každej jinej, jenom mi prostě nebylo moc dobře. On to nebyl pocit nic moc, když se musíte dennodenně dívat, jak se všichni Ti lidi ochutnávaj a ochmatávaj a sami se cejtíte jako odpadek, do kterýho člověk ani nemá ten soucit kopnout. Billy přiznej si to, seš ubožák a takovej i zůstaneš. No není to krásný, když má člověk jistotu do budoucna? Jistota osamělosti, to bylo jediný, s čím bylo možno počítat. Lidi okolo mě ignorovali, jenom procházeli, jako když mě nevidí a popravdě, radši by mě asi neviděli.

[i]Ano, dnešek by se dal sotva považovat za normální. Jsou slavnosti k narozeninám našeho druhého krále.

Školská hala sa zmenila na nepoznanie. Dialo sa tak zakaždým jediný večer v roku a tento jav bol jednoznačným a nepopierateľným dôkazom vianočného zázraku.

Reita
Prestaň na to myslieť! Bol to menší omyl, už sa to nikdy nestane! Nadávajúc som sa postavil, upravil sa, nahodil som sexy úsmev a vydal sa za Kieko.
Po vyšliapaní schodišťa som zazrel usmievajúcu sa modrovlásku.
„Ahoj.“ Hanblivo ma pozdravila.
„Ahoj. Ideme?“ odzdravil som a ona prikývla. Cesta trvala asi 15 minút a medzi tým sme sa skvele porozprávali. Rozprávali sme sa o škole, o spolužiakoch, o tom, čo má rada, až prišlo na tému Uruha.
„Ako spolu vychádzate? Totiž on, moc sa s nikým nebaví, ani spolubývajúci mu nikdy dlho nevydržia.“ Prečo? Keď sa spýtala, pocítil som jemné brnenie spodnej pery a vybavil sa mi znova ten bozk. Po pravde, nebol iba jeden...