Tak máte tady pokračování. Myslela jsem, že to budu vkládat pravidelně každý týden, ale občas se něco zadrhne a přiznávám se veřejně, že se mi teď ani moc nechtělo. Vím, vím, zasloužím si pár facek, ale už jsem to napravila. Taky trochu tím získávám čas, abych to stíhala celé dopsat. Pořád mi chybí pár stránek. kolik moc, se ještě uvidí. Tak přeji hezké počtení, i když pro Páju moc příjemná tahle situace není... vracíme se zpátky k jeho špatné, ponuré náladě, ale doufejme, že to nebude už tak tragické, jako na konci první části, kdy se pokusil odejít z tohoto světa.

Tak a je tady další díleček...mini. Jo, zase nové postavy, ale všechny jsou pro tohlé dílko fakt důležetí. Důsledky činů, které se postupně dozvídáte vedly vlastně k celému příběhu a já doufám že se v tom úplně neztratím. Snad.. určitě ne, ale pro vás to určitě musí být ještě horší a za to se fakt omlouvám.
Snad příští část desáté kapitoly bude dřív než za měsíc, ale hlavně... záleží na zajmu.

No, co k tomu dodat. Ani nevím :)tohle je volné pokračování minulého dílku, tak doufám že jste ten minulý poctivě přečetli a teď se můžete vrhnout na další

Anotace: FF na seriál Supernatural (Lovci duchů)
Kdo Deana Winchestera nikdy nezklamal, nikdy neopustil a stál při něm celý jeho život? Duše jsou různé, duše jsou mocné. Máme duši démona, monstra, anděla a člověka. Může mít duši i věc? Duše se rodí z lásky a péče, umírá s nenávistí a v osamění. Příběh ženy, která žila léta bez povšimnutí, a přesto byla mnohem víc pro všechny, kteří ji znali, než by si kdokoli z nich mohl připustit. Příběh ženy, která zabránila apokalypse. Příběh o ženě, která celou dobu mlčela, mlčela až do této chvíle… Nic neřekla po celou tu dobu, kdy se její chlapci nořili do bahna, nenávisti a utrpení, až do chvíle, kdy udeřila hodiny nejtemnější. Tak trochu zamyšlení nad sílou, kterou mají duše, převyprávěný a o něco málo doplněný příběh, který všichni znáte, z jiného uhlu pohledu.
Jsou různé povídky. Některé jsou jako čerstvý jarní vánek, které ke mně najednou se náhle přivanou s lusknutím prstů, jasné a krásné už od počátku, lehoučké jako peříčko, krátké, prosté a pocházející přímo z ruky. Jiné jsou zase jako puzzle, složité a těžké, nad kterými musím pořádně dumat, napsat si koncept a skládat je z jednotlivých obrazů podle kostry. A pak jsou tu ještě jedny, ty které se zrodí z ničeho v mé hlavě, začnu psát a během toho psaní se nějak stane, že povídka ožije, a není to jednoduché. Napíši to či ono, napadne mě k tématu mimo linii, čas a styl ještě další věci, napíši jejích deset podob, ale jen jedna verze je nakonec ta pravá.

Po menším zdržení tu čekal na vás opět nový díleček
Snad vás nějak nezklamal, a vykompenzoval tu časovou propadlinu mezi díly. Bohužel mám teď bokem hodně práce která se ovšem týká tohoto webu.
Nicméně stále platí, že jsem se na to nevykašlala, a píši dál, vlastně už to napsané mám
Ale bez pořádné korektury po sobě to nezveřejním

Arigatōgozaimashita (ありがとうございました)

ps: Další díl očekávejte během následujícího týdne, nebo toho příštího

Pokud vás tato povídka zaujala a zajímali by vás další díla ode mne, můžete nahlédnout sem:
Povídky by Selina

Dandy P:
Pamatuji si, že když jsem napsala první odstavec, hned jsem litovala toho, že mě to napadlo a že jsem to topince poslala. Když mi přišla odpověď, polilo mě horko. Richard u okna, zavírající okno před hlukem sirén. Ta věta: „A všechno to míří jedním směrem. K univerzitě.“ mi naježila všechny chlupy na těle. Chodila jsem po místnosti nervózní a děsně to prožívala. Napřed jsem myslela, že se budu dobře bavit trápením své postavy, ale Topinka mi vracela tak beznadějné Richardovy stavy, až mi z toho bylo opravdu špatně a vůbec mi to vtipné nepřipadalo. Tehdy jsem si uvědomila, jak moc silné pouto mezi těma dvěma je a topinka by byla nejspíš schopna poslat Richarda do pekla a Daniela odtud vytáhnout. Proto postavu Richarda miluji. Protože by nikdy nedopustil, aby se Danovi něco stalo.


topinka:
Tenhle díl… co k tomu dodat. Bylo to vůbec poprvé, když jsem něco psala a bylo mi z toho těžko. Bylo to, jako bych se já sama bála o někoho, kdo je mi velmi blízký.
Poprvé si Richard uvědomil, jak moc vlastně Daniela miluje a že by bez něj byl úplně ztracený. Ukázal svoji slabost? Ne. Ukázal svoji lásku. Byl úplně bezmocný a nevěděl, co dělat. Mohl jen doufat, že to všechno dobře dopadne. Že o Daniela nepřijde. V tu chvíli pro něj neexistovalo nic jiného, než Daniel a touha udržet ho u sebe.